Reakce na recenzi:

Snake - @ 01.03.2013

Třetí deska Malmsteenových Rising Force nese název Trilogy a podle mého názoru trochu symbolicky uzavírá jeho první, hard rockovou éru. Yngwie s bratry Johanssonovými a Markem Boalsem za mikrofonem tak servírují další porci poměrně melodického rocku s nezbytnými neoklasickými eskapádami a pochopitelně virtuozními sóly.

Produkce je proti předchozímu albu trochu měkčí a uhlazenější, zvlášť doprovodná kytara je hodně potlačena. Na druhou stranu přibylo klávesových rejstříků a tak Jens Johansson supluje sborový zpěv, nebo třeba smyčce. Nahrávka tak získala něco na symfoničnosti.

Mými favority jsou skladby krapet rychlejší a důraznější a to splňují druhá Liar, nebo pátá
Fury. Ta se navíc může pochlubit parádním refrénem. Scott Soto na prvních dvou deskách podal dobrý výkon, ale osobně se mi hlas Marka Boalse líbí víc. Další věcí, ze které se mi tají dech je čarokrásně melodická, pomalá instrumentálka Crying s mistrovskou hrou na akustickou kytaru.

Ovšem zlatým hřebem je až úplně poslední skládanka Trilogy Suite Op:5. Tomu říkám nálož. Myslím, že je to snad vůbec nejlepší instrumentální skladba, kterou Yngwie nahrál. Harmonického sóla unisono hrajících kláves a kytary se asi nikdy nepřejím a ta lahůdková basová linka mě spolehlivě vykopne z kavalce. Po dvou a půl minutách a akustickém intermezzu se rozpoutá instrumentální šílenství v druhé části skladby a dalším duelu Malmsteen versus Jens Johansson. Tady navíc Yngwie i skvěle riffuje a dunivé bicí tomu všemu dodávají pěkně peprnou šťávu. Nádhera. Už jen kvůli této delikatese stojí za to mít desku ve sbírce.

Další z klasických Malmsteenových alb. Mám ho rád a hodnotím podobně, jako Maching Out. Tedy tři a půl zaokrouhlené nahoru.