Malmsteen, Yngwie - Trilogy (1986)

04.04.2018 jirka 7200 | #

Třetí album Trilogy nasměroval kapelník a kytarista Yngwie Malmsteen do komerčnějších vod tehdy stále oblíbenějšího melodického heavy metalu amerického střihu. Jeho talent a jasně rozpoznatelný styl hry s bravurní ekvilibristikou však jasně odlišil toto album od tisíců jiných podobného zaměření. Oproti předešlé desce není zvuk kytary tak agresivní, což se však hodí k symfonickému vyznění songů. Yngwie si totiž nechal poradit a na desce nechal ve větší míře zvuk dobarvit klávesami, které dodaly skladbám větší pompéznost. Jsou však použity s citem jako chutné koření, takže posluchači nebrání k plnému soustředění se na rychlé prsty ústředního kytarového hrdiny. Zde musím chválit, neboť na této nahrávce se Yngwie plně podřizuje celku, takže jeho nástroj nijak nevyčnívá.

Většina materiálu je ve středním, hard rockově houpavém tempu. Výjimku tvoří dva kvapíky s pomalu speed metalovým feelingem – Liar a Fury. Mně se však více líbí natlakované expresivní Fire, úvodní You Don't Remember, I'll Never Forget, Queen in Love či až sabbatovsky ponurá Dark Ages. Dojde i na zklidnění v částečně akustické instrumentálce Crying. Vyvrcholením je neoklasická Trilogy Suite Op:5., kde si užijeme kytarových sólíček měrou vrchovatou.

Trilogy je pro mne vrcholem kytaristovy tvorby, bodem ve kterém se proťaly tři prvky, které v konečném součtu zapříčinily veliký ohlas a úspěšné přijetí této desky. Byla to Yngwieho nezměrná touha ukázat světu svoji vytříbenou hráčskou techniku, skvělé napsané písně a studiová produkce Rickyho Deleny, který byl odpovědný za zvuk a barvu jednotlivých nástrojů nasnímaných ve studiu.

Na toto album zlanařil hlavní protagonista této recenze ze švédské kapely Silver Mountain hned dva ostřílené hráče - klávesáka Jense Johanssona (ten hrál i na předešlé desce) a premiérově i jeho bráchu – bubeníka Anderse. Je zajímavé, že oba hráli v předchozí kapele podobnou muziku rovněž s výrazným kytaristou Jonasem Hanssonem. Jen význačnějších zpěváků jako by se nedostávalo. Na prvních dvou deskách se představil do té doby neznámý Jeff Scott Soto, na Trilogy byl nahrazen Markem Boalsem, který před tím hrál na basu u Teda Nugenta a se zpěvem měl rovněž minimální zkušenosti. Jeho zpěv vyloženě nezklamal, ale dovedl bych si představit větší esa. Zvláštní.

Tato deska pro mne zakončuje sérii prvních tří desek, které si občas připomenu, další tvorba tohoto vlasatého Švéda mě ničím nezasáhla.

P. S.: zajímavě vyřešila firma Polydor reedice katalogu Malmsteenových nahrávek ze svého katalogu. Aby kolekce s názvem Now Your Ships Are Burned - The Polydor Years 1984-1990 nebyla tak rozsáhlá, využili plnou kapacitu CD, takže se jednotlivé desky různě přelévají z CD na CD. 6 desek i s 1 EP tak najdete vměstnáno na 4 CD. S tím jsem se ještě nesetkal.

Abych jen nehaněl, zvuk zůstal i po remasteringu nezmršen, takže krásná dynamika – DR 12 -13. Japonská verze SHM CD s DR 5 - 6 šla okamžitě z domu. Tento komplet se dá pořídit za 450 kč, což je přívětivá cena.

reagovat

jirka 7200 @ 05.04.2018 08:22:57
Na netu je dostupná magisterská diplomová práce s názvem "Neoklasický styl rocku na příkladu tvorby Y.Malmsteena" od Mgr. Jany Vaculíkové. Krom detailního rozboru vlivů vážné hudby na tvorbu tohoto kytaristy je tu mnoho postřehů o inspiracích dalších kytaristů R.Blackmorea, E.Van Halena či Randyho Rhoadse. Zajímavé čtení.


>> odkaz

PaloM @ 05.04.2018 10:49:03
Máme veľké šťastie, že žijeme v tejto dobe. Píšu sa vedecké práce o rockovej, či metalovej hudbe.
Pamätám si doby, keď sa písali práce o blahodárnom vplyve sovietskej populárnej hudby na našu mládež.

Snake @ 05.04.2018 15:14:57
Jiří, s tou reckou jsi mě docela překvapil. Zdá se, že vidíme to zhruba stejně s rozdílem, že já můžu aj některá z Yngwieho následujících alb. A souhlas i s tím zvukem - mám nějaké prastaré vydání s ještě nepotištěným nosičem a hraje bezva. Ale tu diplomku číst nebudu, těch stránek je děsivě moc :)

Dík za recenzi !

tykeww @ 05.04.2018 17:37:03
Malmsteen mě nikdy nebavil, nicméně dlouho jsem od něj nic neslyšel a po této recenzi jsem si řekl, že to s ním zkusím znovu. Ale ne, tenhle druh rockové/metalové hudby mě opravdu neba a kytarová práce mi přijde dost o ničem - místy je to opravdu kvantita tónů na úkor kvality a vynalézavosti, naopak je poměrně předvídatelná. Dojmy jsou dost podobné jako u Blackmorea a Rainbow.

Petr87 @ 05.04.2018 19:42:55
Nazdar Michale...
Co se týče tvého názoru na Malmsteena, tak to vidím/slyším stejně; je to sice fenomenální kytarista, ale jeho hra mi připadá hrozně nudná. Tohle jeho sekání spousty not na hromadu mě nikdy nijak nezaujalo.
Ale zase co se týče Ritchieho, tak s tvým názorem se neztotožňuji, ten mne třeba hrozně baví a RAINBOW mám moc v oblibě.
Ale tvůj názor respektuju...

A hele, kdyby jsi chtěl někdy pokecat o muzice, tak se mi ozvi na e-mail. Jak jsem tak koukal na tvůj profil, tak máš, co se týče hudebních žánrů, docela otevřenou hlavu, což se mi líbí, protože to mám v posledních letech docela podobně.
Zatím!

jirka 7200 @ 05.04.2018 21:10:10
to tykeww a Petr87 : když deska vyšla před 33 lety, byla situace jiná, než dnes, kdy jsme rozmlsaní zástupy virtuozů a stovkami desek kytarových hrdinů. Yngwie udával směr a mnoho lidí k němu vzhlíželo, jako dříve třeba k Eddiemu Van Halenovi.

Odyssey a další počiny mi již přišly dost komerční a stejné, hromady not dostaly trošku přednost před písněmi samotnými. První alba mám však s určitými výhradami ke zvuku docela rád.

01.03.2013 Snake | #

Třetí deska Malmsteenových Rising Force nese název Trilogy a podle mého názoru trochu symbolicky uzavírá jeho první, hard rockovou éru. Yngwie s bratry Johanssonovými a Markem Boalsem za mikrofonem tak servírují další porci poměrně melodického rocku s nezbytnými neoklasickými eskapádami a pochopitelně virtuozními sóly.

Produkce je proti předchozímu albu trochu měkčí a uhlazenější, zvlášť doprovodná kytara je hodně potlačena. Na druhou stranu přibylo klávesových rejstříků a tak Jens Johansson supluje sborový zpěv, nebo třeba smyčce. Nahrávka tak získala něco na symfoničnosti.

Mými favority jsou skladby krapet rychlejší a důraznější a to splňují druhá Liar, nebo pátá
Fury. Ta se navíc může pochlubit parádním refrénem. Scott Soto na prvních dvou deskách podal dobrý výkon, ale osobně se mi hlas Marka Boalse líbí víc. Další věcí, ze které se mi tají dech je čarokrásně melodická, pomalá instrumentálka Crying s mistrovskou hrou na akustickou kytaru.

Ovšem zlatým hřebem je až úplně poslední skládanka Trilogy Suite Op:5. Tomu říkám nálož. Myslím, že je to snad vůbec nejlepší instrumentální skladba, kterou Yngwie nahrál. Harmonického sóla unisono hrajících kláves a kytary se asi nikdy nepřejím a ta lahůdková basová linka mě spolehlivě vykopne z kavalce. Po dvou a půl minutách a akustickém intermezzu se rozpoutá instrumentální šílenství v druhé části skladby a dalším duelu Malmsteen versus Jens Johansson. Tady navíc Yngwie i skvěle riffuje a dunivé bicí tomu všemu dodávají pěkně peprnou šťávu. Nádhera. Už jen kvůli této delikatese stojí za to mít desku ve sbírce.

Další z klasických Malmsteenových alb. Mám ho rád a hodnotím podobně, jako Maching Out. Tedy tři a půl zaokrouhlené nahoru.
reagovat

Jardo @ 01.03.2013 22:09:10
Snake: to s tou Trilogy Suite Op:5 máš pravdu. Akoby si mi z duše hovoril. Je to ukážka Yngwieho virtuozity a výnimočnosti.

Jarouš @ 01.12.2015 17:19:44
Jo, Trilogy Suite Op:5 je opravdu perla.

Snake @ 01.12.2015 17:51:43
No jéje. Chytlavější instrumentálku už snad ani nenahrál...