Reakce na recenzi:

horyna - @ 28.08.2018

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.