Malmsteen, Yngwie - Facing the Animal (1997)

28.08.2018 horyna | #

Ptáte se, kolik je pravdy na všech těch tvrzeních říkajících o Yngwiem, že se na každé nové desce opakuje až hrůza, že už dlouhá léta vykrádá sám sebe, že je jeho neoklasicistický styl průhledný a nudný, že je to narcis a sebestředný egoista? Ve většině případů se dají tato tvrzení spíše potvrdit než vyvrátit - ať už z rozhovorů s jeho spoluhráči nebo z vlastní zkušenosti u jednotlivých nahrávek.

Ano, Malmsteen byl inovátorem elektrické kytary, ale snad na prvních dvou, maximálně čtyřech deskách. Avšak i v letech devadesátých vyplodil několik povedených nahrávek. V mladém věku jsem jej poslouchal, po čase se mně však rychle přejedl, zevšedněl a přestal bavit. Dnes mám doma pouze jednu z jeho nahrávek. Desku zcela odlišnou a dle mého suverénně nejlepší. Facing the Animal je daleko barevnější a pestřejší ve své stylové nejednotvárnosti a ukazuje Malmsteena jako dobrého, možná dokonce nadstandardního rockového skladatele, ne jenom hráče sjíždějícího hmatník své kytary odshora dolů a opačně nejrychleji, jak to jen jde.

Třináctka skladeb je rozprostřena po daleko širších rockových polích, než na jaké jsme u něj tak často zvyklí. Svůj zatvrzelý neobarokní a neoklasicistní styl tu mnohem častěji prokládá výlety do čistě rockového spektra, přičemž některé postupy mají až progresivní nádech. Povedený start nese název Braveheart. Ten je ještě pevně zakotven v jeho domovském přístavu, ovšem kytarovými ornamenty a energií se tady rozhodně nešetří. Titulní kusanec je daleko přemýšlivější a na Švédovy poměry vcelku inovativní. Zaujme množstvím spletitých sól a přes mašinky hnaným vokálem.

Trojku Enemy odpruží Cozyho bicí. Ta se pak doslova třese pod těžkotonážním náporem svého střelmistra a má jedinečnou, silně smyslnou atmosféru. Další střední tempa a píseň Sacrifice, na kterou naváže povedená balada Like an Angel s excelujícím Levenem. Neskutečně tvrdá rocková pumelice nese název My Resurrection. Tady na sebe strhává většinu pozornosti božský Cozy. Slyšíte ty ďábelské ozvěny činelu a rozložení přechodů? Nádhera. Vzdušné journeyovské proudění zažijeme během Another Time a věřte, stojí to za to. Valivý Sabbatovský doom před sebou hrne skladba Heathens from the North.

Po takhle těžké dece nám chce zřejmě mistr Malmsteen ulevit a v následujících skladbách překvapivě fušuje do popové oblasti. Alone in Paradise je nádherná. Mats se svým ladným hláskem pokládá do Yngwieho vyhrávek a měkoučký přednes skladbě neskutečně sedí. Klenot. Další výbornou skladbou je desátá End of My Rope, kterou by jste k Malmsteenovi jen těžko přiřadili. Cítím v ní Europe, Tnt, Talisman, prostě pověstnou švédskou melodiku. Suverénně nejlepší věc z desky mám schovanou až v samotném závěru. Jedná se o píseň Only the Strong. Hard rockový drahokam vybroušený Yngwieho sóly, decentním klávesovým podmazem, precizním bubnováním Cozyho a skvostně artikulujícím Matsem. Nápaditost a melodie se drží pevně za ruce jako školčata na procházce. Poslední dvojice skladeb už je zase oblečena do Malmsteenova klasického šatu, takže...

Na konečný výsledek má nepopiratelný vliv rovněž svěží a dráždivá produkce Chrise Tsangaridese a druhak povedená, opět silně obměněná sestava výrazných individualit, kterým dal tentokrát kytarista nebývale velký prostor ke svému vyjádření. Zaujme především nový zpěvák. Už šestý v řadě, hlasově ze žuly vytesaný Mats Levén, do té doby působící v hair rockových Swedish Erotica a Treat. Nejvýraznější otisk ovšem zanechal v Edlingově (leader Candlemass) projektu Abstrakt Algebra, to už byla opravdu vysoká liga. Největší hvězdou tohoto uskupení byl však člověk sedící za bicí soupravou. Byl to Cozy Powell, pro kterého to bylo posledním představení před nečekanou a smrtelnou automobilovou nehodou. Nutno podotknout, že se jedná o jeden z nejlepších bubenických výkonů, jaký si ve sféře tvrdého rocku můžeme představit.

Takže když to shrnu. Hudbu Yngwie Malmsteena až na jednu jedinou výjimku praktikovat nepotřebuji. Ale pokud si čas od času pustím desku Facing the Animal, pokaždé z ní mám nebývalou radost.
reagovat

northman @ 28.08.2018 09:21:02
horyna: zdravím, upřímně pustil jsem si tuhle desku a vydržel jsem první tři písně. Můžete mi říct, co se vám na tomhle líbí za pět hvězd. Tohle hráli před čtyřiceti lety Iron Maiden a lépe.

Snake @ 28.08.2018 09:55:33
Tohle neznám, ale předcházející album - Magnum Opus - jsem si koupil a líbí se mi. Předpokládám, že by to mělo jet v podobných kolejích, ale po placce "Perpetual Flame" jsem prohlásil, že s Malmsteenem nadobro končím :) Mám deset studiovejch cd a ty mě musí stačit. Beztak nejraději poslouchám těch prvních pět...

Horyna, dík za recku.

northman - myslím, že odpověď najdeš ve výše uvedeném textu. Nevím, co je na tom tak nepochopitelného. Kolik lidí, tolik chutí.

horyna @ 28.08.2018 09:57:32
northman jestli by vám/ti to nevadilo, mohli bychom si tykat :-) ?
Já mám ryzí hard rock v krvi, ve dvaceti jsem jej sjížděl poctivě a od Malmsteena poslouchal kupu desek. Nakonec jsem jej vyfiltroval na tuhle jedinou, která mě osobně velice sedí. Chápu že někoho nemusí oslovit a přirovnání k Iron Maiden? Zrovna ty jsem u něj nikdy necítil.

horyna @ 28.08.2018 10:04:37
Zdravím Sneji: já u něj skončil s Alchemy, už tam se dost opakoval, no a potom... děs, běs. Magnum Opus a Vescaru za mikrofonem jsem měl hodně rád, stejně jako Seventh Sign.
Teď mě napadlo, nechcete si udělat žebříček pěti nej Malmsteenových alb? Samozřejmě jen jeho příznivci a povinně zdejší kytaristé :-)

U mě, z toho co si pamatuji asi takto:
Facing the Animal 5
Eclipse 4
The Seventh Sign 3
Magnum Opus 3
Trilogy 2,5

Petr87 @ 28.08.2018 10:09:24
northman: A to je právě ten kámen úrazu - když začnu podle svého hudebního vkusu posuzovat odlišný hudební vkus ostatních... Jak se jim to může líbit? No prostě může, co je na tom, to je silně individuální...
Já si třeba také rád poslechnu avantgardní/experimentální rock (především mám slabost pro japonské interprety), ale moc rád si pustím i melodickou a snadno přehlednou hudbu, například, v tomto nedělám v muzice rozdíly. Mám rád rockovou hudbu ve všech jejich podobách které mne zaujmou, to je vše...
Mně taky tvorba Malmsteena neoslovila, ale mám pochopení pro to, že to někteří "žerou".
To už se tady v minulosti řešilo tolikrát a tolikrát...... Někomu v hudbě třeba imponují různé ruchy a experimentální přístup, někomu zase ne atakdále, atakdále, atakdále a ještě dále. :)

Snake @ 28.08.2018 10:14:13
horyna, u mě je to jednoduché. Dával jsem sem nějaké recky a ten můj názor je už léta neměnnej...

01. Odyssey 5
02. Eclipse 5
03. Trilogy 4
04. Rising Force 4
05. Marching Out 4

jirka 7200 @ 28.08.2018 10:17:20
Tak pět jich nedám :-)

Trilogy a potom první dvě studiovky. To je pro mě to podstatné z jeho tvorby.

Jarda P @ 28.08.2018 10:53:02
Sólového Malmsteena neposlouchám, ale No Parole Of Rock´n´Roll od Alcatrazz, ve kterých hrál, je výborná věc.

pinkman @ 28.08.2018 11:24:57
Malmsteen je kontroverzní osobnost. Četl jsem rozhovory jak s ním, tak s jeho spoluhráči, které často bez milosti a neomaleně vyhazoval. Lidé z jeho okolí ho v lásce zrovna nemají.
První dvě alba jsou kreativní a zajímavá, Trilogy je komerčnější a Odyssey šlo dokonce po hitparádách.
Fire and Ice je častováno jako průserové a třeba mě se líbí, takže.....
Dnes ho už neposlouchám, Yngwie je jako malé dítě, potřebuje si hrát a když mu tu hračku seberete.....

northman @ 28.08.2018 13:37:24
horyna: zdravím a omlouvám se za tu debilní otázku. Nic mi do toho není , nevím co bych odpověděl kdyby se mě někdo zeptal co se mi líbí na Swans. Samozřejmě si můžeme tykat.

terka @ 28.08.2018 14:31:53
Já takové hudbě moc nerozumím. K čemu mně je pekelně rychlá hra s větrem o závod, když tomu chybí duše a emoce? Ok, beru, že při sólování lítají prsty po hmatníku jako splašení koně, ale hrát tak celou skladbu, nebo celé album, nevydržela bych to poslouchat.

northman @ 28.08.2018 14:46:09
terka: zdravím, vy jste jediná z reagujících, které se to stejně jako mně nelíbí. souhlas. :-)

horyna @ 28.08.2018 17:51:16
Tak pozoruji, že když už Malmsteen, tak jedině první alba... chápu:-)

PaloM @ 29.08.2018 07:56:46
Malmsteena rešpektujem ako gitaristu, ktorý si získal obrovské davy fanúšikov, takže niečo na jeho štýle hry bude :-) Skúšal som zhruba pred 10-15 rokmi počúvať jeho diskografiu, ale proste jeho sólovky ma neoslovili.
Oveľa viac mi vyhovuje a mám drvivú väčšinu jeho CD albumov - Steve Vai. Má skvelé nápady, to je skutočne progresíny umelec.
Rovnako mám rád Joe Satrianiho, to je prúd pozitívnej, povznášajúcej energie. Jeho hra je ľahko zrozumitelná a vysoko kvalitná.

Fanúšikovia gitaristov, predpokladám že väčšina z vás pozná dve knihy, no ak nie, tak vrelo odporúčam:
Vítězslav Štefl: 33+333 světových kytaristů. Muzikus 2006 (2. vydanie).
Vítězslav Štefl: 15+3 světových kytaristů a kytaristek. Muzikus 2002

Snake @ 29.08.2018 08:24:25
Já na těch čarostřelcích frčel hlavně v devadesátejch letech, po návratu z vojny. To mi soused z baráku pustil Malmsteenova alba "Trilogy" a "Odyssey" a mě úžasem padla brada. Najednou jsem zjistil, že metal může být aj načichlej klasickou hudbou, melodickej a virtuózní. A tak jsem sólová alba podobně zaměřenejch kumštýřů začal sbírat - pokračoval jsem Vaiem, Satrianim, Friedmanem, Beckerem, Vinnie Moorem, MacAlpinem a tak bych mohl pokračovat. Dneska už se k těm deskám vracím jenom občas, ale prodávat je nebudu. Mám k nim osobní vztah a některé - ty z konce osmdesátých let - už jsou dneska i slušnými raritami. No a ty nové kytaráky - a že jich je, stačí mrknout na ytb - už vůbec neznám...

PaloM @ 29.08.2018 08:38:06
Jasné, gitaristi boli vždy v popredí záujmu rockových fanúšikov a takí sólo gitaristi, ktorí dokázali skladať a nahrávať celé albumy, si zaslúžia pozornosť a úctu.
Našťastie je z čoho vyberať.
Mám kamaráta, ktorý nechce počúvať rockovú hudbu s prevahou kláves. Je mi to smiešne, spočiatku ma s tým štval, no je to ako v mojom obľúbenom filmovom gagu: podle vkus každého soudruha :-))

PaloM @ 29.08.2018 08:40:00
oprava: filmový gag to nie je, skôr filmová hláška alebo hláška z filmu :-) A pre tie hlášky milujem české filmy.