Reakce na recenzi:

horyna - @ 10.05.2016

Tuto kapelu jsem bedlivě sledoval po jejich šestou desku, ani nevím přesně proč, posléze jsem od nich odstoupil, kolotoč personálních změn a jakési deja vu soundu mne odvanulo opodál, další desky určitě špatné nebudou, poslední se alespoň dle názvu vrací k začátkům souboru, nechci být špatný prorok a proto se pozastavím u těch co znám. Objevení Tillsonovy party, poté co vydali svou čtvrtou sbírku (rozhodně díky, Progboarde!), bylo pro mne něco jako blesk z čistého nebe, vyzobal jsem vše dostupné a postupně přikoupil další dvě. Nutno říci že žádná z nich mne nikdy nezklamala, dvoják dal sic zabrat více i oblíbená třetí někdy bojuje s mou pozorností, ale hudba,kterou pánové produkují je šita přesně na mou míru, něco tak osvěžujícího jsem pro sebe prostě potřeboval. Ovlivnění Canterbury scénou je více než markantní i proměna sestavy se zůstavším Theo Travisem mne vůbec neodrazují od poslechu tohoto vskutku oduševnělého a na představy bohatého díla, v němž ta jazzová složka stále zdatně konkuruje té artové.

Signály z cizích lodí přijímáme prostřednictvím The Wiki Man- bohatě členité a hlavně na pozitivní melodii proplouvající písní, Andyho vokál (mne tedy, na rozdíl od některých jedinců nevadí ani v nejmenším) posunuje píseň do rockovějších vod, aby ho vzápětí klávesové osvěžení vytáhlo zpět do silně jazzové expozice, kytarový motiv zavánějící klasikou okoření tento 20-minutový monolit, který skýtá mnohá další překvapení, objevující se s každým vnímavým poslechem.
Zkreslen efektem posouvá Tillison svůj silně expresivní vokál do rytmického kolotoče písně The Minds Eye- klávesové "podmořské" zvuky odnášejí naši mysl do hluboké propasti, pozdější pekelná progresivní šou dává kvalitně zabrat mozkovým závitům stojícím v pozoru.
Po baladické Shoot Them Down je tu Tech Support Guy- flétnová hra a ušlechtilá kytarová linka se silně provzdušňujícím charakterem dá rozpomenut na první alba souboru.
Titanic Calls Carpathia-může být lépe hudebně vyjádřena tato historická událost, lépe řečeno tragédie? Už úvodní vstupy dřev sebou přinášejí příznačně úzkostlivou a zachmuřenou náladu, za přispění pochodu bicích se celek postupně zahušťuje, až kytara rozčísne tuto událost na podružné hudební myšlenky, balancování mezi fusion a rockovým drajvem napíná tuto zležitost s patřičnou pružností, Travisův saxofon čeří hladinu a exotické chutě dosadí "záporný" kovově ověnčený riff. A nebyly by to Tangent, aby nepřidali kvalitní najazzlé inspirace.

Mnozí si řeknou, bez Stolta, Jacksona, Reingolda a Czörsze už to nebylo ono.
Dovolím si oponovat, s novým osazenstvem se sice kormidlovalo jimým směrem, pořád ale maximálně kreativně.
A zapotřebí je také vyseknout pochvalu výtvarné náplni tohoto nosiče, práce Eda Unitskeho pro kapelu je všeobecně známa a i v tomto případě prokázal mimořádnou schopnost a cit v jedné ze svých stěžejních výtvarných kreací.