horyna - @ 12.10.2016 | #

Beyond The Shrouded Horizon- naprostá specialita a laskomina od milovaného Steva Hacketta, který ve své sólové tvorbě jde v posledních několika letech naprosto originálními cestičkami hudebního, volnomyšlenkářského vývoje. Na zmíněné kolekci nenavazuje ani na minulou, částečně rockově přímočařejší nahrávku Out of the T.M. a už vůbec ne na její dva širokospektrální předchůdce. Pan kytarista míří až pod samou podstatu věci a pouští se do hlubin ne tolika prozkoumaných. Hlubin, kde mystika, ezoterično a vzdálená snová fanatazie vytváří nedílnou součást duševní moci nacházející se na druhé straně existencionalismu, za hranicemi každodenního reálného chápání, v němž mozkové pochody nahrazují smysly jako emoce, iracionalita, či emotivní vzrušení.

Loch Lomond- plní fukci syté smyslné kompozice mnoha barev a odstínů, absorbuje hutná tempa i krystalicky pannenské akustické mezihry, Stevův vokál dokáže pohladit, stejně tak i hlásek Amandy Lehmann, s přibývající minutáží skladba nabývá na dramatičnosti a uhrančivými sóly spěje svému závěru. Z ojedinělých nástrojů jsou tu zastoupeny například skotské dudy.
The Phoenix Flown i následující Wanderlust- plní fukci instrumentálních meziher útočící v emotivní poloze.
Til These Eyes- překrásná Hackettova pohádkově výpravná práce, jak kompozičně, tak intonačně dokáže zcela ovládnout divákovo podprahové vnímání.
Piniemi navoněné Prairie Ange, přechází v klenot v podobě stěžejní písně A Place Called Freedom- v níž se maximálně odráží kompoziční a aranžérské Hackettovo mistrovství, podepřené rozlehlým nástrojovým bohatstvím.
Do snového oparu je zahalena následnující Between The Sunset And The Coconut Palms- nad níž divák propadá do duchaplného úžasu, oplývá překrásně sezpívanými vokály a odzbrojující Townsendovou violovou pasáží.
Silný nádech orientu se line písní Waking To Life- v níž Amandin hlas pluje na rytmech zcela odlišných od evropskému hudebnímu vnímání, maximální barevnost a různé fáze skladby zdůrazní její artový koncept.
Doteky faraónského obdoví okupují skladbu Two Faces Of Cairo- naplněnou houslovou i kytarovou něhou, brázdíci prašná pole zašlých starodávných civilizací.
Poklid a smír námi prostupuje s desátou Looking For Fantasy- kde se Hackett svého nástroje dotýká s úctou a velkou grácií.
Ezoterickou vložku Summer's Breath, střídá rázná rytmika Squire / Phillips v písni Catwalk- rockující, tempově však umírněné, prosólované svérazce.
Závěrečných skoro dvanáct minut Turn This Island Earth- se nese ve značně proměnlivých tvarech, jsou tu jak odstíny šedi a pochmurnosti, tak střídající se výtrysky blaha i rázné odvahy pospojovat nespojitelné. Orchestrální bouření nedá nevzpomenout na bujarý svět ruských klasických skladatelů v čele s Čajkovskim a nitka tajemna zase cituje S.S.Prokofjeva.

Už jen pohled na nesmírně překrásný albový přebal, dýchající velkou mírou klidu a duševní rozvahy, jež tak jasně koresponduje s hudební podstatou díla, nás pobízí přistupovat k této kolekci, přinejmenším lapidárně. Pod dojmem absolutního kompozičního talentu, jsem touto nahrávkou dokonale uhranut.

horyna @ 13.10.2016 16:07:43 | #
DOBRÝ VEČER VŠEM, předně pak pánům PaloM a luk63: dovolte mi, abych se k této problematice, spojené s mou osobou u vlastní recenze prosím vyjádřil. Předně, není v tom (reakci i mém známkování) žádná osobní žášť, vychvalování oblíbených alb, či pokus o vyvolání sporu, chci říci, že si vás všech moc vážím, jelikž léta než jsem tu začal pčispívat jsem tento web bedlivě sledoval a vlastně vy všichni jste byli u mého hudebního doformovávání se. Psal jsem to tu už kdysi a EasyRocker to vlastně teď řekl také. Před několika (řekněme 3-5) lety, jsem měl i já, podle mého přesvědčení ve své sbírce 2-3* záležitosti, ale jelikož jsem několik desítek, až stovek cd prodal, sbírku zeštíhlil i doplnil jinými tituly, v tuto chvíli jsem přesvědčen o tom, že vlastním pouze malé procento 3* alb a pár desítek 4*-kových. Řekl jsem si, život je příliš krátký, na to poslouchat podle mne průměr a cd šli z domu. Proto teď hodnotím jak hodnotím.
Samozřejmě bych tu mohl psát o albech která jsem léta poslouchal a znám je, ale už je nevlastním, nepřipadnou mi tak důležitá, takže kdybych tu dal např: Master of Puppets, Dr. Feelgood, Games People Play, Street Ready, Rage for Order, Mullmuzzler, Sound of White Noise, Black Halo, Dont Break the Oath, Imagination from the other Side, Ten, Holy Bible, Wildhoney, Icon, Tales from the Top. Oc., World Appart, Astra, Abacab, Pyromania.... a tuny dalších, můžete si být jisti že jim víc jak 2-3* najisto nedám. Na druhou stranu, proč mám strhat desku, jen proto že je mi třeba hudební styl kapely, nebo alba vzdálený, když vím , že Master of Pup. je stavební kámen thrashe a většina známkuje nejvíše. To stejné u Def Leppard, Tiamat, nebo Sagy.

Rozumíte mi teď už o kousek víc vážení kolegové?