horyna - @ 12.10.2016 | #

Beyond The Shrouded Horizon- naprostá specialita a laskomina od milovaného Steva Hacketta, který ve své sólové tvorbě jde v posledních několika letech naprosto originálními cestičkami hudebního, volnomyšlenkářského vývoje. Na zmíněné kolekci nenavazuje ani na minulou, částečně rockově přímočařejší nahrávku Out of the T.M. a už vůbec ne na její dva širokospektrální předchůdce. Pan kytarista míří až pod samou podstatu věci a pouští se do hlubin ne tolika prozkoumaných. Hlubin, kde mystika, ezoterično a vzdálená snová fanatazie vytváří nedílnou součást duševní moci nacházející se na druhé straně existencionalismu, za hranicemi každodenního reálného chápání, v němž mozkové pochody nahrazují smysly jako emoce, iracionalita, či emotivní vzrušení.

Loch Lomond- plní fukci syté smyslné kompozice mnoha barev a odstínů, absorbuje hutná tempa i krystalicky pannenské akustické mezihry, Stevův vokál dokáže pohladit, stejně tak i hlásek Amandy Lehmann, s přibývající minutáží skladba nabývá na dramatičnosti a uhrančivými sóly spěje svému závěru. Z ojedinělých nástrojů jsou tu zastoupeny například skotské dudy.
The Phoenix Flown i následující Wanderlust- plní fukci instrumentálních meziher útočící v emotivní poloze.
Til These Eyes- překrásná Hackettova pohádkově výpravná práce, jak kompozičně, tak intonačně dokáže zcela ovládnout divákovo podprahové vnímání.
Piniemi navoněné Prairie Ange, přechází v klenot v podobě stěžejní písně A Place Called Freedom- v níž se maximálně odráží kompoziční a aranžérské Hackettovo mistrovství, podepřené rozlehlým nástrojovým bohatstvím.
Do snového oparu je zahalena následnující Between The Sunset And The Coconut Palms- nad níž divák propadá do duchaplného úžasu, oplývá překrásně sezpívanými vokály a odzbrojující Townsendovou violovou pasáží.
Silný nádech orientu se line písní Waking To Life- v níž Amandin hlas pluje na rytmech zcela odlišných od evropskému hudebnímu vnímání, maximální barevnost a různé fáze skladby zdůrazní její artový koncept.
Doteky faraónského obdoví okupují skladbu Two Faces Of Cairo- naplněnou houslovou i kytarovou něhou, brázdíci prašná pole zašlých starodávných civilizací.
Poklid a smír námi prostupuje s desátou Looking For Fantasy- kde se Hackett svého nástroje dotýká s úctou a velkou grácií.
Ezoterickou vložku Summer's Breath, střídá rázná rytmika Squire / Phillips v písni Catwalk- rockující, tempově však umírněné, prosólované svérazce.
Závěrečných skoro dvanáct minut Turn This Island Earth- se nese ve značně proměnlivých tvarech, jsou tu jak odstíny šedi a pochmurnosti, tak střídající se výtrysky blaha i rázné odvahy pospojovat nespojitelné. Orchestrální bouření nedá nevzpomenout na bujarý svět ruských klasických skladatelů v čele s Čajkovskim a nitka tajemna zase cituje S.S.Prokofjeva.

Už jen pohled na nesmírně překrásný albový přebal, dýchající velkou mírou klidu a duševní rozvahy, jež tak jasně koresponduje s hudební podstatou díla, nás pobízí přistupovat k této kolekci, přinejmenším lapidárně. Pod dojmem absolutního kompozičního talentu, jsem touto nahrávkou dokonale uhranut.

EasyRocker @ 14.10.2016 06:35:42 | #
Jenže to je právě to, že to "geniální veledílo" má každý v hudbě jinak. Hudební vjemy jsou vnímány ušima jen primárně, ale zásadně pak samozřejmě mozkem a v něm vytváří pozitivní či negativní odezvy. To přece nemáme stejné jako roboti, takže každý logicky hudbu vnímá jinak, stejně jako sochy, obrazy nebo knihy. Veledílo přece nejde stanovit objektivně. Jak vidíte, i takové dílo jako je to Kuře, kde 99% lidí zastává stejný názor, dostane od někoho 2 hvězdy. Někoho to prostě neoslovilo. Můžeme reptat, rvát si vlasy, ale to je asi tak všechno. Znám ve svém okolí spoustu lidí, kteří nemusí Yes, Genesis a řadu dalších, z různých důvodů. Kdyby se tady pustili do recenzí, dopadli by naše klasiky zle a nedobře. Jen je zatím nenapadlo recenzovat díla, která jim nic neříkají - podobně jako mě.