Reakce na recenzi:

Cossack - @ 18.09.2011

Tři roky uplynuly od vydání posledního alba a Mistr Cooper je tu s novou dávkou tvrdé drogy, jménem rock. Třicet šest let po skvělém a taky pro další kariéru hodně významném "Welcome To My Nightmare", přichází Alice s pokračováním "Welcome 2 My Nightmare".

Přestože mi je jasné, že drtivá většina fandů a pamětníků bude tvrdošíjně trvat na nedotknutelnosti a vyšší kvalitě „jedničky” z roku 1975, za sebe říkám, že v mých uších „dvojka” momentálně jednoznačně vítězí (a obě můry převálcuje s naprostým přehledem "Billion Dollar Babies", a to kdykoliv, pokud bych musel volit jen jedno album).

Od Alice Coopera a jeho (vždy) skvěle vybraných muzikantů snad ani vyloženě slabou nahrávku čekat nemůžeme, oproti kvalitnímu standardu však nové album představuje naprostou bombu! Čtrnáct skladeb na ploše asi pětapadesáti minut přináší neuvěřitelně pestrý mix hudby a stylů, který ovšem překvapivě nepůsobí ani trochu rozháraně, naopak je naprosto kompaktní, soudržný a dokonale vyvážený. Kromě výborných nápadů a parádních melodií, je typickým znakem tohoto počinu návrat do 70. let (takzvaně ke kořenům) a zároveň moderní až popový zvuk, který dodává punc novosti a originality, zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku, ale může být také trnem v oku pravověrným rockerům...

Po prvním poslechu jsem zůstal v němém úžasu a nevěděl, co přesně si o „druhé můře” myslet; další poslechy mi ovšem odhalily, že tahle noční můra je přesně to, o čem jsem dosud jen sníval...

Jednoho překvapí, ne-li přímo vyděsí, syntezátorem modulovaný Cooperův hlas v úvodní "I Am Made Of You", která je ale přesto (nebo právě proto) naprosto skvělá.
Po ní následuje „klasičtější” záležitost "Caffeine", svižná a šlapavá, již střídá málo přes minutu dlouhá "The Nightmare Returns", kde kromě Alicova hlasu hraje hlavní roli klavír.
Další v pořadí je, jako mašina pádící, hitová "A Runaway Train", s hostujícím country zpěvákem, písničkářem a multi-instrumentalistou Vincem Gillem, jenž zde hraje na kytaru.
Pak přichází asi největší překvapení desky, „odrhovačka z kabaretu” a (pro mě) vrchol alba, píseň "Last Man On Earth"; basa, banjo, žestě, housle a vynikající text...
V "The Congregation" se objeví další host – démonický rocker Rob Zombie tu svým záhrobním hlasem pronese pár slov.
A už je tady sedmý song, neskrývající své hitové ambice, "I’ll Bite Your Face Off"; jasný kandidát na „rotaci éterem”...
Nastává další z šoků v podobě "Disco Bloodbath Boogie Fever". Neuvěřitelné disko, vyvolávající z hlubim zapomnění ducha Boney M a nutící k tanci i hluchého starce s jednou nohou.
Aby si ale člověk uvědomil, že není na stroboskopy ozařovaném parketu, přichází rychlý rokec "Ghouls Gone Wild", jenž dělá z pochmurných bytostí, požírajících živé i mrtvé, naprosté sympaťáky... Ta píseň by se neztratila na žádném "Best Of 60’s" či "Best Of 70’s".
Desátá skladba nechá posluchače trochu vydechnout... Pomalá "Something To Remember Me By" je přesně v duchu Mistrových balad, jaké nemohou chybět na žádném jeho albu.
Ani teď ještě nenastává výraznější zrychlení; střednětempá "When Hell Comes Home" je strašidelně ponurá a zlověstná. Basová linka a tepající bicí evokují dusot kopyt pekelníků.
A zase se trochu zrychluje. Opět do hodně moderních a taky tanečních aranží oblečená píseň "What Baby Wants" překvapí (nejspíš nemile) mnohého fanouška hard rocku. Varováním už může být hostující „elektro-popová” hvězda, zpěvačka Ke$ha (o jejíž existenci jsem dosud neměl ani ponětí), která propůjčila svůj hlas ďáblovi, s nímž Alice v písni rozmlouvá. (Ano; ďábel je žena...)
Rozloučení je rovněž hezky svižné... "I Gotta Get Outta Here" opakuje v refrénu Alice, ale myslím tuší, že mu to nedovolíme, a jeho „druhou noční můru” s ním rádi sjedeme celou ještě jednou.
Jen co skončí závěrečné outro, vtipně nazvané "The Underture", zahrnující v sobě směsku melodií a motivů z obou „Nočních můr”.

Moc dobré album, rozhodně nejlepší ze všech, co Alice Cooper dosud v novém tisíciletí vydal.