Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare (2011)

Další s řady alb, které jsem po prvním poslechu odepsal, pak ještě jednou přehrál a už ho z přehrávače nevyndal. Alice v cylindru a s hůlkou v podpaží rázující v 4/4 taktu po jevišti má pro konzerty opět z čeho čerpat a neznalí posluchači těžko odhadnou, jestli píseň vznikla v sedmdesátejch nebo desátejch, což bylo s největší pravděpodobností mistrovým záměrem. Ano, ničím novým vás album nepřekvapí, snad jen mistrně namíchanými aranžemi klasických rockových postupů a především texty nad kterými se musím vždy pousmát, protože jsou, jako ostatně obvykle, skvělé a pro každou píseň zcela zásadní. Osobně si myslím, že tohle je Cooper, jak jsme ho znali a toto dílo vysoce převyšuje vše, co za posledních 10 - 15 let vydal.
reagovat

Taky já se připojím s pěti hvězdama, jednak mám plnej počet hvězd rád a taky jsem se rozhod´, že nebudu hodnotit alba, který na pět hvězd prostě nemaj. No a taky proto, že mám slabost pro tyhle postarší chlápky, který to pořád zkoušej a zkoušej a téměř vždycky jim to tam spadne...
A když se takovejhle postarší chlápek prostě rozhodne, že upeče novej stříbrnej koláček s náplní á la sedmdesátky a udělá pro to všechno co udělat má, tak mu na to jeho pečivo všichni, kdo maj rádi kvalitní bigbít bez náhražek prostě skočej.
Ta placka je opravdu povedená, zní jako jeho slavný desky ze sedmdesátek, na který nedám dopustit, a už několik dní tedy začínám svůj pracovní den hezky po ránu jednou z nich - a která vyhraje tu zejtřejší loterii? Love It To Death? School´s Out? Killer? Nebo že by Billion Dollar Babies? No, nechám se překvapit - na kvalitu těhle čtyřech placek já totiž přísahám a dostal jsem se na ně vlastně náhodou a až po tunách proposlouchaný muziky když mi kámoš volá: "Hele, prej tyhle placky ze sedmdesátek od Elise Kúpra vopravdu každej sběratel muší mít...". Vysmál jsem se mu, protože: 1/ nemám terrarium na tlustý užovky, 2/ gilotina vyšla z módy hned po pádu Bastilly a 3/ mý noční můry typu že jsem u Iggyho na podiu ten co se nebojí smrti se mi vlastně docela líbí, i když se ráno z nich budím teda dost propocenej (zřejmě proto, že s Iggym je to vždycky asi pěkně vostrý). Ale protože na tohohle kámoše já v otázce muziky vždycky dám a vopravdovej sběratel tedy jsem, už je ve sbírce mám...
A vidíte, teď mě ten starej chovatel hadů zase dostal touhle novou plackou a tu já si pouštím v těchto dnech po ránu hned jako druhou. Je v ní totiž zkušenost všech těch odžitejch let, po který Alice Cooper ať chcete nebo ne hrál vlastně furt to samý a aby to moh´ před lidma dělat po takovou dobu, musel si holt nějakou tu svojí parketu najít - tím myslím všechny ty přerostlý užovky a tlustý slepejše, který mu tedy za zlý vůbec nemám a jestli poněkolikátý zase do našich končin přijede, tak přísahám, že se na ten cirkus tentokrát opravdu půjdu podívat...
Ta deska mi dělá opravdu dobře nejen po ránu, ale vlastně kdykoliv, i když chvíli zní jako Stooges ve svejch nejlepších letech, chvíli zas jako starý dobrý Stones - hú húú - Sympatickej Ďáblíku, chvíli jako Iggy na svej poslední "experimentální" Houllebecqueovský desce - I´m The King Of The Dog, ale pořád jako kvalitní bigbít a i to podivný pseudodisco tam má co dělat, i když se zrovna do něj v některejch recenzích pěkně navážej. Člověk by měl bejt od přírody natolik tolerantní a když teda ani textu ani kontextu tak docela nerozumí - a nemyslete si, že já tedy jo - tak by prostě měl přijmout fakt, že když to tak Elis chtěl, tak to tam asi svý místo má mít, navíc na přehrávači je přece taková ta šipečka pro posun dál, že jo.
Takže: každej má svý noční můry, mladá puška v podobě nefungujícího excellu na svým erárním noutbúku - jo, jo - No More Mr. Nice Guy, někdo holt v podobě toho vyvolenýho u Iggyho na podiu a krepovej Iggy (pokud tedy vůbec ví co to ta noční můra je) zase třeba v podobě brokolice al dente, ale jen Alice Cooper vám je tak krásně po freudovsku vyloží s volumem vytočeným hezky doprava. Pro všechny fanoušky kvalitní muziky je tahle terapie povinná. A Alice se nebojte - když v divadle někoho zapíchnou kudlou z umělý hmoty, tak se taky přece nakonec přijde pěkně poděkovat.
reagovat

Jarda P @ 21.09.2011 17:17:53
Povzbuzen zdejšími dvěma oslavnými recenzemi poslouchám nového Alice. Zvuk je sice sedmdesátkový, ale postrádám zde to nejdůležitější, co zdobilo muziku 70. let, a sice nápady. Ještě že máme internet, abychom si CD otestovali před případnou koupí. Ve srovnání s jeho deskami z let 1971-1976 u mě neobstojí.

Cossack @ 21.09.2011 18:11:09
No prosím... A já tam nacházím nápadů přinejmenším na další dvě alba! :-)

vance @ 04.10.2011 07:44:41
No,nezbývá mi než reagovat na tyto recenze. Doporučuji si poslechnout The Alice Cooper Show,nejlépe Billion Dollar Babies. To je Alice Cooper v té nejryzejší podobě. Welcome 2 mě neoslovilo vůbec. Není to špatná deska,ovšem pro jiného interpreta a pro jiné publikum. Odhadoval bych to tak na náctileté fanynky. Inu,všichni stárnem,bez vyjímky.

merhaut @ 04.10.2011 08:15:57
"Není to špatná deska,ovšem pro jiného interpreta a pro jiné publikum. Odhadoval bych to tak na náctileté fanynky. Inu,všichni stárnem,bez vyjímky." – tomu říkám kouzelný protimluv:-)

vance @ 04.10.2011 10:04:09
Není to protimluv,je to myšleno tak že i interpret stárne a chybí mu invence a dravost. To pro úplnost! Umím si představit jak si u této desky vyznavačky gotiku drápou lehce žiletkou po zápěstí,jen aby jim nevyteklo moc krve:-))

Cossack @ 09.10.2011 00:11:40
vance: Na Katapult jsi byl hodnější (a to tady je té kvality zatraceně víc)... :-D

Tři roky uplynuly od vydání posledního alba a Mistr Cooper je tu s novou dávkou tvrdé drogy, jménem rock. Třicet šest let po skvělém a taky pro další kariéru hodně významném "Welcome To My Nightmare", přichází Alice s pokračováním "Welcome 2 My Nightmare".

Přestože mi je jasné, že drtivá většina fandů a pamětníků bude tvrdošíjně trvat na nedotknutelnosti a vyšší kvalitě „jedničky” z roku 1975, za sebe říkám, že v mých uších „dvojka” momentálně jednoznačně vítězí (a obě můry převálcuje s naprostým přehledem "Billion Dollar Babies", a to kdykoliv, pokud bych musel volit jen jedno album).

Od Alice Coopera a jeho (vždy) skvěle vybraných muzikantů snad ani vyloženě slabou nahrávku čekat nemůžeme, oproti kvalitnímu standardu však nové album představuje naprostou bombu! Čtrnáct skladeb na ploše asi pětapadesáti minut přináší neuvěřitelně pestrý mix hudby a stylů, který ovšem překvapivě nepůsobí ani trochu rozháraně, naopak je naprosto kompaktní, soudržný a dokonale vyvážený. Kromě výborných nápadů a parádních melodií, je typickým znakem tohoto počinu návrat do 70. let (takzvaně ke kořenům) a zároveň moderní až popový zvuk, který dodává punc novosti a originality, zpřístupňuje nahrávku širšímu publiku, ale může být také trnem v oku pravověrným rockerům...

Po prvním poslechu jsem zůstal v němém úžasu a nevěděl, co přesně si o „druhé můře” myslet; další poslechy mi ovšem odhalily, že tahle noční můra je přesně to, o čem jsem dosud jen sníval...

Jednoho překvapí, ne-li přímo vyděsí, syntezátorem modulovaný Cooperův hlas v úvodní "I Am Made Of You", která je ale přesto (nebo právě proto) naprosto skvělá.
Po ní následuje „klasičtější” záležitost "Caffeine", svižná a šlapavá, již střídá málo přes minutu dlouhá "The Nightmare Returns", kde kromě Alicova hlasu hraje hlavní roli klavír.
Další v pořadí je, jako mašina pádící, hitová "A Runaway Train", s hostujícím country zpěvákem, písničkářem a multi-instrumentalistou Vincem Gillem, jenž zde hraje na kytaru.
Pak přichází asi největší překvapení desky, „odrhovačka z kabaretu” a (pro mě) vrchol alba, píseň "Last Man On Earth"; basa, banjo, žestě, housle a vynikající text...
V "The Congregation" se objeví další host – démonický rocker Rob Zombie tu svým záhrobním hlasem pronese pár slov.
A už je tady sedmý song, neskrývající své hitové ambice, "I’ll Bite Your Face Off"; jasný kandidát na „rotaci éterem”...
Nastává další z šoků v podobě "Disco Bloodbath Boogie Fever". Neuvěřitelné disko, vyvolávající z hlubim zapomnění ducha Boney M a nutící k tanci i hluchého starce s jednou nohou.
Aby si ale člověk uvědomil, že není na stroboskopy ozařovaném parketu, přichází rychlý rokec "Ghouls Gone Wild", jenž dělá z pochmurných bytostí, požírajících živé i mrtvé, naprosté sympaťáky... Ta píseň by se neztratila na žádném "Best Of 60’s" či "Best Of 70’s".
Desátá skladba nechá posluchače trochu vydechnout... Pomalá "Something To Remember Me By" je přesně v duchu Mistrových balad, jaké nemohou chybět na žádném jeho albu.
Ani teď ještě nenastává výraznější zrychlení; střednětempá "When Hell Comes Home" je strašidelně ponurá a zlověstná. Basová linka a tepající bicí evokují dusot kopyt pekelníků.
A zase se trochu zrychluje. Opět do hodně moderních a taky tanečních aranží oblečená píseň "What Baby Wants" překvapí (nejspíš nemile) mnohého fanouška hard rocku. Varováním už může být hostující „elektro-popová” hvězda, zpěvačka Ke$ha (o jejíž existenci jsem dosud neměl ani ponětí), která propůjčila svůj hlas ďáblovi, s nímž Alice v písni rozmlouvá. (Ano; ďábel je žena...)
Rozloučení je rovněž hezky svižné... "I Gotta Get Outta Here" opakuje v refrénu Alice, ale myslím tuší, že mu to nedovolíme, a jeho „druhou noční můru” s ním rádi sjedeme celou ještě jednou.
Jen co skončí závěrečné outro, vtipně nazvané "The Underture", zahrnující v sobě směsku melodií a motivů z obou „Nočních můr”.

Moc dobré album, rozhodně nejlepší ze všech, co Alice Cooper dosud v novém tisíciletí vydal.

reagovat