Alice Cooper / Welcome 2 My Nightmare (2011)

Taky já se připojím s pěti hvězdama, jednak mám plnej počet hvězd rád a taky jsem se rozhod´, že nebudu hodnotit alba, který na pět hvězd prostě nemaj. No a taky proto, že mám slabost pro tyhle postarší chlápky, který to pořád zkoušej a zkoušej a téměř vždycky jim to tam spadne...
A když se takovejhle postarší chlápek prostě rozhodne, že upeče novej stříbrnej koláček s náplní á la sedmdesátky a udělá pro to všechno co udělat má, tak mu na to jeho pečivo všichni, kdo maj rádi kvalitní bigbít bez náhražek prostě skočej.
Ta placka je opravdu povedená, zní jako jeho slavný desky ze sedmdesátek, na který nedám dopustit, a už několik dní tedy začínám svůj pracovní den hezky po ránu jednou z nich - a která vyhraje tu zejtřejší loterii? Love It To Death? School´s Out? Killer? Nebo že by Billion Dollar Babies? No, nechám se překvapit - na kvalitu těhle čtyřech placek já totiž přísahám a dostal jsem se na ně vlastně náhodou a až po tunách proposlouchaný muziky když mi kámoš volá: "Hele, prej tyhle placky ze sedmdesátek od Elise Kúpra vopravdu každej sběratel muší mít...". Vysmál jsem se mu, protože: 1/ nemám terrarium na tlustý užovky, 2/ gilotina vyšla z módy hned po pádu Bastilly a 3/ mý noční můry typu že jsem u Iggyho na podiu ten co se nebojí smrti se mi vlastně docela líbí, i když se ráno z nich budím teda dost propocenej (zřejmě proto, že s Iggym je to vždycky asi pěkně vostrý). Ale protože na tohohle kámoše já v otázce muziky vždycky dám a vopravdovej sběratel tedy jsem, už je ve sbírce mám...
A vidíte, teď mě ten starej chovatel hadů zase dostal touhle novou plackou a tu já si pouštím v těchto dnech po ránu hned jako druhou. Je v ní totiž zkušenost všech těch odžitejch let, po který Alice Cooper ať chcete nebo ne hrál vlastně furt to samý a aby to moh´ před lidma dělat po takovou dobu, musel si holt nějakou tu svojí parketu najít - tím myslím všechny ty přerostlý užovky a tlustý slepejše, který mu tedy za zlý vůbec nemám a jestli poněkolikátý zase do našich končin přijede, tak přísahám, že se na ten cirkus tentokrát opravdu půjdu podívat...
Ta deska mi dělá opravdu dobře nejen po ránu, ale vlastně kdykoliv, i když chvíli zní jako Stooges ve svejch nejlepších letech, chvíli zas jako starý dobrý Stones - hú húú - Sympatickej Ďáblíku, chvíli jako Iggy na svej poslední "experimentální" Houllebecqueovský desce - I´m The King Of The Dog, ale pořád jako kvalitní bigbít a i to podivný pseudodisco tam má co dělat, i když se zrovna do něj v některejch recenzích pěkně navážej. Člověk by měl bejt od přírody natolik tolerantní a když teda ani textu ani kontextu tak docela nerozumí - a nemyslete si, že já tedy jo - tak by prostě měl přijmout fakt, že když to tak Elis chtěl, tak to tam asi svý místo má mít, navíc na přehrávači je přece taková ta šipečka pro posun dál, že jo.
Takže: každej má svý noční můry, mladá puška v podobě nefungujícího excellu na svým erárním noutbúku - jo, jo - No More Mr. Nice Guy, někdo holt v podobě toho vyvolenýho u Iggyho na podiu a krepovej Iggy (pokud tedy vůbec ví co to ta noční můra je) zase třeba v podobě brokolice al dente, ale jen Alice Cooper vám je tak krásně po freudovsku vyloží s volumem vytočeným hezky doprava. Pro všechny fanoušky kvalitní muziky je tahle terapie povinná. A Alice se nebojte - když v divadle někoho zapíchnou kudlou z umělý hmoty, tak se taky přece nakonec přijde pěkně poděkovat.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Welcome 2 My Nightmare
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper