Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 23.09.2011

Psát o skupině Juventus, znamená psát sám za sebe můj první živý kontakt s českým bigbítem. Proto je to téma velmi osobní, nikdy nezapomenutelné a už navěky PRVNÍ….
Bylo jaro roku 1967 (tuším květen) v Kalifornii právě startovalo léto lásky a slovo hippies mělo chuť dálek, svobody, volnosti a nekonečnosti (o tom jsem ale dvanáctiletý kluk zatím moc nevěděl). Byla to určitě neděle, protože soboty v té době ještě nebyly volné, ale pracovní a já jsem byl s otcem na špacíru na brněnské Riviéře. Byla tam nějaká výstava automobilových veteránů a tak jsme tam s otcem nemohli chybět. Asi o sto metrů dál bylo velké prkenné pódium, pod ním lavičky na ty se rychle zaplňovaly lidmi. Na pódiu zatím vlasatí hudebníci rozestavovali reprobedny, bubeník umísťoval bicí soupravu a taky tam donesli dvoumanuálové varhany (Vox Jaguar) a pak začalo ladění elektrických kytar a dunivé baskytary a zkoušky mikrofonů. Dodnes slyším: „Voláme pana Lahodu, aby přestal pít pivo a šel si naladit kytaru, já to za něho dělat nebudu….“
Usedli jsme s otcem na lavičku a já jsem pozoroval s velkým bušením srdce pódium, protože mě ty vibrace od baskytary, elektrických kytar, varhan a bubnů vzrušovaly a já měl sucho v krku a prožíval jsem nepopsatelně zvláštní pocity…
Kapela se představila jako Juventus a začala hrát velmi dunivou a hlasitou hudbu, kterou jsem naživo předtím nikdy neslyšel (Olympic jsem naživo objevil až o rok později). Teprve po první skladbě přišel k mikrofonu tlustý zpěvák s velmi pevným a dramatickým hlasem a tuším, že to byla píseň Stůj, občane (?!). Zíral jsem s vytřeštěnýma očima. Já jsem v přestávce, když lidi tleskali a hvízdali řekl otci: „Dobrý, tati, že?“ Otec poznamenal něco jako: „Jo, dobrý, ale je to moc nahlas…“ Tady jsem pochopil ten generační rozdíl, že já budu vyrůstat v bigbítovém hluku, zatímco otcovo mládí na swingu se do toho „kraválu“ nemohlo vejít. „Pan Lahoda“ měl dlouhé vlasy a hrál velmi úderně na kytaru a používal booster a to bylo něco pro mě. Taky si pamatuji, že na doprovodnou kytaru v kapele hrál nějaký Petr Rezek a ten zpíval písničku Vlasy, jejíž text si dodnes nějak pamatuji a tak pro zajímavost uvedu alespoň fragment:

„Když se vám náhle zrodí děťátko, zakrátko nemá vlasy nakrátko.
Narostou ať je holka nebo kluk, a všem lidem je to fuk.
V šestnácti kluk se ale pohádá, že chce mít vlasy taky na záda.
Uslyší, nejsi přece děvčátko, musíš mít vlasy pěkně nakrátko…
Dospělý smíš mít vlasy jaký chceš, zakrýváš dlouhými vlasy svoji pleš.
Žena zas mívá vlasy nakrátko, do smrti dělá malý děvčátko…“

Otec se tomu smál a netušil, že jeho synátor bude vlasy řešit zásadně od tohoto dne už napořád…(vlastně dodnes).
Taky si pamatuji, že na pódium kluk, který byl starý tak jako já.
Představili ho jako: „Tohle je naše mladá hvězda – Petr Stůj!“
Kluk měl vlasy načesané těsně nad víčka a uši měl přikryté vlasy. Měl podobně naivní pubertální projev ve zpěvu jako já a já jsem mu záviděl. Jméno Petr Stůj už jsem nezapomněl. To byl pro mě další impuls a já chtěl vypadat jako on.
Beatles už v mém životě byli, ale to bylo v zahraničí, doma kolem mě máničky nebyly. Jenom jedna. Kamarád Pavel, student umělecké průmyslovky, jinak byli všichni sledováni, aby se stříhali. Já chtěl už tenkrát vzdorovat a nebylo to vůbec jednoduchý, ale zvolna jsem vlasy protahoval a v deváté třídě už jsem jako bigbítový kytarista naší skupiny Garden Beat, která se právě přejmenovávala na Harrow Of Tomorrow, měl vlasy na krku!! O rok později jsem měl svou první kytaru a podlehl jsem bigbítu totálně a na celý život. Skytarou i bez kytary.
Tak to byl trochu nerecenzní text, ale protože to bylo právě tady POPRVÉ, tak jsem si to nějak nemohl odpustit… na to jaro 1967…
EP Juventus jsem později naivně půjčil a naivně jsem o ně přišel na strašná léta, až dnes mám jejich hudbu opět k dispozici…

KAPKA JEDU – klasická kytarová skladba ve stylu britských kapel vestou Shadows, ale možná i Hollies a Tremeloes, doplněná výraznými varhanami (ve stylu Animals) a s dobře zezpívanými vokálními sbory, v nichž se prezentuje celá skupina. Nadějný nástup….

OČI – pomalá tklivá balada s bzučivými varhanami a pomalé kytarové doprovody se zvolna sázenými tóny. Rezek zpívá procítěně a kapela přesně ve stylu šedesátých let v mírně psychedelickém tónu servíruje píseň možná mírně ve stylu Moody Blues, jenom v podobných inspiracích, s táhlými vokály a prostorovým kytarovým soundem…

BOB HANDS – příšerný smích v úvodu určitě zaskočí každého a pak přichází „drsné téma“ a dramatický interpretační model. Sound v pianissimu a šeplavý hlas doprovázejí vzdálené varhany, které se po nástupu bicích rozběhnout společně s elektrickou kytarou a zase tady máme střídání napětí v psychedelických obrazech. Elektrická kytara bzučí pod náporem boosteru. Jasný vliv britských kapel šedesátých let je nezastíratelný…

NEMOCNÉ SRDCE – pomalá skladba s interpretačním napětím s dominujícími varhanami, ale s výraznými basovými tóny a šustění bicích nástrojů přináší tajemné obrazy, kdy se Rezkův hlas opírá o niterný nijak veselý Krečmarův text, jenž Rezek umocňuje divadelní dramatickými akcenty ve zpěvu….

Současný pohled rockera by asi mluvil o tom, že hudba je naivní, ale já to s ohledem na historický vývoj tak nevidím. Spíš si znovu uvědomuji, jaká byla velká škoda, že se jim nepodařilo natočit regulérní album, které by jasně deklarovalo komplexní pohled na jejich hudbu. Juventus nebyli druhý Olympic, zněli jinak než George And Beatovens, Flamengo nebo Rebels. Instrumentálně to byla na svou dobu velmi dobrá hudební kapela, o které dnes vědí jenom opravdoví pamětníci.
Počet hvězdiček vidím na čtyři.

Pro sběratele encyklopedických údajů uvedu seznam natočených skladeb skupiny JUVENTUS mimo dané EP, které jsou rozptýleny na singlech…

Nářek převozníka (Lahoda / Prostějovský) – zpívá: Karel Černoch
Den na prérii (Prostějovský / Švejdar) – zpívá: Petr Stůj
Zrcadlo (Černoch / Žák) – zpívá: Karel Černoch
Chrám (Černoch / Prostějovský) – zpívá: Karel Černoch
Ona se brání (Heráček / Žák) – zpívá: Karel Černoch
Stůj, občane (Černoch / Žák) – zpívá: Karel Černoch
Sto kouzelných slok /Spick And Specks/ (Barry Gibb / Žák) – zpívá: Karel Černoch
18 minut (Heráček / Žák) – zpívá: Karel Černoch
Broď se řekou (Michajlov / Krečmar) – zpívá: Karel Černoch
Procitnutí (Černoch) – zpívá: Karel Černoch
Modrej len (Rezek / Krečmar) – zpívá: Petr Rezek
Vlasy (Rezek / Krečmar) – zpívá: Petr Rezek

18 minut – byla později indexová píseň, protože text byl nápadně svázán s 21. srpnem 1968, kdy došlo k invazi Varšavské smlouvy do Československa. Skladba je docela odvážný psychedelický nářez……

Zdravím Luka63! Potěšilo mě, že někdo si vzpomene na JUVENTUS. Možná budeme jenom dva na Progboardu, možnán také ne.....