Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.10.2011

Americkou skupinu Electric Flag jsem znal od svých starších kamarádů, kteří velebili jejich spojení rockového základu s blues, jazzem, soulem a psychedelií. Chvíli mi trvalo, než jsem jim jako kluk přišel úplně na chuť, ale potom jsem jejich hudbu akceptoval bez odporu. Bylo to asi poté, co jsem je viděl na prvním megafestivalu šedesátých let Monterey Pop-Festival 1967 (samozřejmě ze záznamu….)
Začali vlastně ještě před Blood Sweat And Tears a Chicagem Transit Authority… před nimi experimentovali s dechovou sekcí jako úplně první Butterfield Blues Band a nějaké pokusy dělali Blues Project, ale Electric Flag to byla opravdu silná hudební jednotka – kytarista Michael Bloomfield, varhaník Barry Goldberg a bubeník a zpěvák Buddy Miles, to byla jména zaručující kvalitu už v dané době a tak jsem po Electric Flag prahnul. Dlouho ale žádné jejich album nebylo u nás k mání a tak mezi lidmi v mém okolí putovaly obehrávané pásky. Až se nakonec zadařilo a album A Long Time Comin´ se dostalo do mé sbírky….

KILLING FLOOR – úvodní hlas (tuším promotéra Billyho Grahama) uvede Electri Flag a pak už se ozve řízná kapela s kvílívou elektrickou kytarou Michaela Bloomfielda, který vložil do hry více říznosti a ráznosti než v řadách Buttefield Blues Band a také tady máme pořádnou dechovou sekci, která nápadným způsobem dotváří atmosféru skladby. Milovníci legendárního Jimiho Hendrixe skladbu znají, protože tuhle věc od Chestera Burnetta (neboli Howlina Wolfa) znají i z jeho prezentace. Tohle má ovšem trochu jiné pojetí….

GROOVIN´ IS EASY – dechová sekce získává charakter orchestrální introdukce a kapela přesně šlape v soulovém provedení. Dechová sekce zde jednoznačně kraluje a tak vnímám kytarovou přítomnost a zvuk hammondek jako součást skladby, stejně jako hlas zpěváka a dalších sboristů. V mezihře zvuk získá větší rockovou ostrost, ale dále skladba šlape podle daných pravidel a Electric Flag zde znějí spíš jako dobře seřízený orchestr, a velmi účinně skladbu dokreslují i ženské sbory….. Za mikrofonem stojí dnes pozapomenutý Nick Gravenites (spolupracoval i s Mickem Jaggerem a Janis Joplin)

OVER-LOVIN´ YOU – zrychlené tempo a úderné bubenické akcenty táhnou skladbu vpřed, vokální přínos je na výtečné úrovni a dechová sekce se řízně hlásí o svůj prostor. Harvey Brooks je výtečný baskytarista, což prokázal jako spolupracovník Doors, ale hlavně na výtečném Super Sussion, které vyšlo ve stejném roce a také Buddy Miles za bicími nástroji má správný švih a průraznou hru….

SHE SHOULD HAVE JUST – v soulu zůstáváme nadále. Dechová sekce a sborové hlasy se vzájemně prolínají. Postrádám zde výraznější absenci Bloomfieldovy elektrické kytary a Goldbergových hammondek nebo elektrického piana. Příležitost pro krátké sólo nepromarní trumpetista Marcus Doubleday a Bloomfieldova kytara je jaksi upozaděna za dechovou sekcí. V instrumentální části skladby se ovšem na dechy řádí jako u Milese Davise a v závěrečné části se protáhne do popředí s kytarovým sólem i Bloomfield, ale to už je tady závěr skladby…..

WINE – tahle skladba je americký traditional a Electric Flag ho pojali jako moderně znějící swing se vším všudy, ale zcela nečekaně v tomhle typu skladby se projevuje Michael Bloomfield vynikajícím kytarovým sólem v bluesovém uchopení. Jeho mrštné a hadí tóny jsou ovšem sledovány jazzovým přiznávkami jeho spoluhráčů a výtečnému frázování. Tohle je americká hudba zcela ryzí na první pokus a nikdy si ji nespletete. Takhle se v Evropě s daným tématem nepracovalo. Do jazzu s pořádnými swingovými akcenty ovšem pronikl vedle blues i rock and roll a to velice zdařile….

TEXAS – to blues jsem přivolal. Buddy Miles a Mike Bloomfield napsali výtečnou bluesovou skladbu. Gravenites výtečně frázuje ve zpěvu a dechová sekce hraje dlouhé tóny, zato Bloomfiled rychle vyměňuje svoje kytarové tóny. Je ovšem zvukově trochu „potrestán“ hrou z levého kanálu a zdá se mi potlačen. Teď se ovšem stáhnou dechy (mírně do pozadí) a Bloomfield (pořád ale jenom z levého kanálu) výtečně propaluje svými tóny skladbu v mistrovském bluesovém uchopení. Dokážu si představit, jakou sílu musela mít skladba při živém ztvárnění a jak Gravenites a Bloomfield „zápasili“ o prostor na pódiu.

SITTIN´ IN CIRCLES – nečekaně se ozve zahřmění a pak s v psychedelickém oparu přiblíží další skladba. Kdyby zpíval Jim Morrison, dokázal bych si ji představit třeba na albu Soft Parade (částečně). Ozvou se zde zcela nečekaně i housle, ale přeznívání kytarových tónů Bloomfieldovy kytary ke Gravenitesovu hlasu přivolá dechovou sekci, ale také staccato hammondek a zakvílení elektrické kytary. Zajímavé sbory z pozadí, ale trochu jsem čekal více zvýrazněné hammondky (díky autorství Goldberga), ale do tématu se vsune krátkým, ale účinným způsobem Bloomfield, aby se opět ztratil za dechovou sekcí……

YOU DON´T REALIZE – propojení blues a soulu se zde odehrává v těch správných intencích. Bzučení hammondek a hodně krotký klavír v pozadí, výtečný Gravenites a táhlá dechová sekce. Je to stylotvorné, ale možná bych uvítal větší švih a dravost, třebaže dechy jsou výborně zaranžovány. Skladbu věnoval Goldberg svým velkým vzorům – zesnulému zpěvákovi – soulovém shouterovi, zpěvákovi Otisi Reddingovi a kytaristovi memphiské soul-rockové scény Steve Cropperovi, jako poctu stylu, který chtěl dostat na tohle album, což se mu docela podařilo…..

ANOTHER COUNTRY – podivné kvílivé zvuky sirény, ale také tajemný indický sitár a nad tím opět dechová sekce a akcenty baskytarových proměn a důrazných bicích nástrojů. Vstřebávání tolika hudebních vlivů v jedné skladbě je docela odvážný počin. Hudebníci chtěli aktuálně reagovat na různé progresivní dění. Nevím, jak se to líbilo běžnému posluchači, ale hudební kritika zamyšleně přitakávala. Závěrečné destruktivní zvuky jakoby přivolávaly Jimiho Hendrixe, ale jsou tu i houslové party Boba Notkoffa a zmatené hlasy z rádiového přenosu a skladba získává napínavý až chaotický charakter (Revolution Number Nine?) a pak najednou do tématu vstoupí latinskoamerické samba a Bloomfield svým čistým nezkresleným tónem v mírně santanovském duchu za doprovodu varhan a percussion deklaruje její další variantu do oparu marihuanového odéru… Až teprve nyní vstoupí na scénu dechová sekce svými přiznávkami v rázných akcentech a Bloomfield pálí výtečné kytarové sólo a skladba získává větší energetický potenciál a stále graduje… Velmi zvláštní skladba svým pojetím, aranžmá a změnami nálad a prolínáním stylů….

EASY RIDER – protahované kytarové tóny Bloomfieldovy elektrické kytary. Bez zkreslení a ryčného soundu s přitlumeným doprovodem jsou třešničkou na virtuálním dortu a album je u konce ani ne po jedné minutě u konce…..

Po muzikantské stránce výtečný příklad komplexního spojení bělošských a černošských hudebníků na jedné hudební platformě ve stylu jazzu, blues, rocku, psychedelie, soulu….
Electric Flag prosekali cestu těm dalším a tak možná rocker více přivítá Chicago Transit Authority a moderní jazzman Blood Sweat And Tears….. já tohle průkopnické album Electric Flag dekoruji čtyřmi hvězdičkami…..