Electric Flag - A Long Time Comin' (1968)

Amerika, San Francisco, rok 1967, to je kombinácia, z ktorej sa rodila neopakovateľná rocková muzika. Popri hnutí hippies sa tu však dala nájsť aj iná inšpirácia. Mike Bloomfield, gitarista od Paula Butterfielda, stvoril kapelu Electric Flag a v marci 1968 jej vyšiel album A Long Time Comin’.

Pravdou je, že v roku 1967 kapela najprv nahrala soundrack k filmu The Trip, ktorý režíroval Roger Corman, scenár napísal Jack Nicholson a hral v ňom Peter Fonda. Avšak až A Long Time Comin’ bol „naozajstným“ debutovým albumom. Bloomfield vytvoril životaschopný a prirodzený mix blues, soulu a jazzu s bohatou dychovou sekciou, čím predznamenal nástup kapiel ako Chicago alebo Blood, Sweat & Tears. Z množstva hráčov, ktorý sa na desiatich skladbách podieľali, spomeniem aspoň bubeníka. Buddy Miles neskôr zažiaril sólovo, s Hendrixom i Santanom.

Osobne mám Bloomfieldovu tvorbu zaradenú do kategórie – občasné počúvanie. Vlastním prvé dva albumy a The Original Lost Electra Sessions od The Paul Butterfield Blues Band, tento album od Electric Flag, ďalej spolupráce s Alom Kooperom (Super Session, The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper) a tiež prvý album KGB. A hoci ani jedna z uvedených nahrávok mi nepríde na um, ked mám menovať to naj, čo poznám, vždy ma táto muzika dobre naladí. Je skrátka dobrá, občas aj výborná. Preto chcem pripomenúť aj tento štýlotvorný album, ktorý, zdá sa mi, leží zabudnutý mimo oblasť záujmu rockových historikov z našich končín.

Desať skladieb je predovšetkým bluesových, pričom dychová sekcia im často dáva krídla. Krásne to počuť na sviežej verzii klasiky Killing Floor. Inak, nedá mi nespomenúť aj ďalší album z roka 1968, na ktorom sa bluesmanom podarilo položiť základy jazzrocku, a síce Bare Wires od Johna Mayalla a jeho Bluesbreakers. Vyšiel o tri mesiace neskôr a podľa mňa nie je náhoda, že išlo o prvý Mayallov album, ktorý sa dobre umiestnil v USA (59. miesto v rebríčku Billboardu). Dychy vtedy Amíkov brali. Ale späť k Electric Flag. Akokoľvek životaschopná muzika sa na albume nachádzala, Bloomfield údajne nebol spokojný s odozvou (Billboard pritom album zaradil na 31. miesto), veľmi túžil po úspechu a po tom, aby komerčne uspel. V tých časoch to ešte neznamenalo nič nedôstojné, tobôž nekalé. To len dnes je pop a komercia spájaná s negatívnymi asociáciami (často právom) a aj mnohí poslucháči z toho majú stres, ak sa ich akože pravý a cítiaci umelec nedajbože nedištancuje od širšieho úspechu. Napriek tomu ho kritika velebila a velebí dodnes. Právom. Je to naozaj krásna ukážka absolútne špičkovej bluesovej fúzie so všetkým možným, pričom tá hudba znie rovnako sviežo aj dnes, po vyše päťdesiatich rokoch. Rokenrol, soul, jazz, všetko s blues prirodzene splýva a ani na okamih necítiť akúkoľvek únavu, rutinu, nezáujem. Klobúk dole!

Nebudem opisovať skladbu po skladbe, album nemá slabé miesto. Priaznivci dychových sekcií si prídu na svoje. Pôvodne som si myslel, že dám štyri hviezdičky, ale počas počúvania a písania som si uvedomil, že nepočujem nič, čo by odporovalo piatim. Nuž, ani ja neodporujem! A vy?

zdenek2512 @ 30.03.2024 08:18:48
Od chvíle kdy jsem si přečetl o existenci Electric Flag jsem chtěl mít nahranou jejich desku. Tehdy se mi to nezdařilo, po otevření hranic jsem si koupil právě tohle CD, taky neodporuju. Skvělá záležitost, která by neměla chybět ve sbírce každého obdivovatele blues a fusion.

hejkal @ 30.03.2024 09:09:46
Je to taký základný kameň fúzie, ktorý však málokto velebí.

zdenek2512 @ 30.03.2024 09:26:12
Tehdy jsme poslouchali z pásku desku Supersession od (Al Kooper, Mike Bloomfield & Steve Stills), která zněla naprosto skvěle.

stargazer @ 30.03.2024 09:52:37
hejkal, zdenek 2512 : Tak tady jsem se opravdu nechytl. Recenze navnadila, ale album mi nic neříká. 

hejkal @ 30.03.2024 10:58:58
Aj to sa stáva, nič sa nedeje.

Americkou skupinu Electric Flag jsem znal od svých starších kamarádů, kteří velebili jejich spojení rockového základu s blues, jazzem, soulem a psychedelií. Chvíli mi trvalo, než jsem jim jako kluk přišel úplně na chuť, ale potom jsem jejich hudbu akceptoval bez odporu. Bylo to asi poté, co jsem je viděl na prvním megafestivalu šedesátých let Monterey Pop-Festival 1967 (samozřejmě ze záznamu….)
Začali vlastně ještě před Blood Sweat And Tears a Chicagem Transit Authority… před nimi experimentovali s dechovou sekcí jako úplně první Butterfield Blues Band a nějaké pokusy dělali Blues Project, ale Electric Flag to byla opravdu silná hudební jednotka – kytarista Michael Bloomfield, varhaník Barry Goldberg a bubeník a zpěvák Buddy Miles, to byla jména zaručující kvalitu už v dané době a tak jsem po Electric Flag prahnul. Dlouho ale žádné jejich album nebylo u nás k mání a tak mezi lidmi v mém okolí putovaly obehrávané pásky. Až se nakonec zadařilo a album A Long Time Comin´ se dostalo do mé sbírky….

KILLING FLOOR – úvodní hlas (tuším promotéra Billyho Grahama) uvede Electri Flag a pak už se ozve řízná kapela s kvílívou elektrickou kytarou Michaela Bloomfielda, který vložil do hry více říznosti a ráznosti než v řadách Buttefield Blues Band a také tady máme pořádnou dechovou sekci, která nápadným způsobem dotváří atmosféru skladby. Milovníci legendárního Jimiho Hendrixe skladbu znají, protože tuhle věc od Chestera Burnetta (neboli Howlina Wolfa) znají i z jeho prezentace. Tohle má ovšem trochu jiné pojetí….

GROOVIN´ IS EASY – dechová sekce získává charakter orchestrální introdukce a kapela přesně šlape v soulovém provedení. Dechová sekce zde jednoznačně kraluje a tak vnímám kytarovou přítomnost a zvuk hammondek jako součást skladby, stejně jako hlas zpěváka a dalších sboristů. V mezihře zvuk získá větší rockovou ostrost, ale dále skladba šlape podle daných pravidel a Electric Flag zde znějí spíš jako dobře seřízený orchestr, a velmi účinně skladbu dokreslují i ženské sbory….. Za mikrofonem stojí dnes pozapomenutý Nick Gravenites (spolupracoval i s Mickem Jaggerem a Janis Joplin)

OVER-LOVIN´ YOU – zrychlené tempo a úderné bubenické akcenty táhnou skladbu vpřed, vokální přínos je na výtečné úrovni a dechová sekce se řízně hlásí o svůj prostor. Harvey Brooks je výtečný baskytarista, což prokázal jako spolupracovník Doors, ale hlavně na výtečném Super Sussion, které vyšlo ve stejném roce a také Buddy Miles za bicími nástroji má správný švih a průraznou hru….

SHE SHOULD HAVE JUST – v soulu zůstáváme nadále. Dechová sekce a sborové hlasy se vzájemně prolínají. Postrádám zde výraznější absenci Bloomfieldovy elektrické kytary a Goldbergových hammondek nebo elektrického piana. Příležitost pro krátké sólo nepromarní trumpetista Marcus Doubleday a Bloomfieldova kytara je jaksi upozaděna za dechovou sekcí. V instrumentální části skladby se ovšem na dechy řádí jako u Milese Davise a v závěrečné části se protáhne do popředí s kytarovým sólem i Bloomfield, ale to už je tady závěr skladby…..

WINE – tahle skladba je americký traditional a Electric Flag ho pojali jako moderně znějící swing se vším všudy, ale zcela nečekaně v tomhle typu skladby se projevuje Michael Bloomfield vynikajícím kytarovým sólem v bluesovém uchopení. Jeho mrštné a hadí tóny jsou ovšem sledovány jazzovým přiznávkami jeho spoluhráčů a výtečnému frázování. Tohle je americká hudba zcela ryzí na první pokus a nikdy si ji nespletete. Takhle se v Evropě s daným tématem nepracovalo. Do jazzu s pořádnými swingovými akcenty ovšem pronikl vedle blues i rock and roll a to velice zdařile….

TEXAS – to blues jsem přivolal. Buddy Miles a Mike Bloomfield napsali výtečnou bluesovou skladbu. Gravenites výtečně frázuje ve zpěvu a dechová sekce hraje dlouhé tóny, zato Bloomfiled rychle vyměňuje svoje kytarové tóny. Je ovšem zvukově trochu „potrestán“ hrou z levého kanálu a zdá se mi potlačen. Teď se ovšem stáhnou dechy (mírně do pozadí) a Bloomfield (pořád ale jenom z levého kanálu) výtečně propaluje svými tóny skladbu v mistrovském bluesovém uchopení. Dokážu si představit, jakou sílu musela mít skladba při živém ztvárnění a jak Gravenites a Bloomfield „zápasili“ o prostor na pódiu.

SITTIN´ IN CIRCLES – nečekaně se ozve zahřmění a pak s v psychedelickém oparu přiblíží další skladba. Kdyby zpíval Jim Morrison, dokázal bych si ji představit třeba na albu Soft Parade (částečně). Ozvou se zde zcela nečekaně i housle, ale přeznívání kytarových tónů Bloomfieldovy kytary ke Gravenitesovu hlasu přivolá dechovou sekci, ale také staccato hammondek a zakvílení elektrické kytary. Zajímavé sbory z pozadí, ale trochu jsem čekal více zvýrazněné hammondky (díky autorství Goldberga), ale do tématu se vsune krátkým, ale účinným způsobem Bloomfield, aby se opět ztratil za dechovou sekcí……

YOU DON´T REALIZE – propojení blues a soulu se zde odehrává v těch správných intencích. Bzučení hammondek a hodně krotký klavír v pozadí, výtečný Gravenites a táhlá dechová sekce. Je to stylotvorné, ale možná bych uvítal větší švih a dravost, třebaže dechy jsou výborně zaranžovány. Skladbu věnoval Goldberg svým velkým vzorům – zesnulému zpěvákovi – soulovém shouterovi, zpěvákovi Otisi Reddingovi a kytaristovi memphiské soul-rockové scény Steve Cropperovi, jako poctu stylu, který chtěl dostat na tohle album, což se mu docela podařilo…..

ANOTHER COUNTRY – podivné kvílivé zvuky sirény, ale také tajemný indický sitár a nad tím opět dechová sekce a akcenty baskytarových proměn a důrazných bicích nástrojů. Vstřebávání tolika hudebních vlivů v jedné skladbě je docela odvážný počin. Hudebníci chtěli aktuálně reagovat na různé progresivní dění. Nevím, jak se to líbilo běžnému posluchači, ale hudební kritika zamyšleně přitakávala. Závěrečné destruktivní zvuky jakoby přivolávaly Jimiho Hendrixe, ale jsou tu i houslové party Boba Notkoffa a zmatené hlasy z rádiového přenosu a skladba získává napínavý až chaotický charakter (Revolution Number Nine?) a pak najednou do tématu vstoupí latinskoamerické samba a Bloomfield svým čistým nezkresleným tónem v mírně santanovském duchu za doprovodu varhan a percussion deklaruje její další variantu do oparu marihuanového odéru… Až teprve nyní vstoupí na scénu dechová sekce svými přiznávkami v rázných akcentech a Bloomfield pálí výtečné kytarové sólo a skladba získává větší energetický potenciál a stále graduje… Velmi zvláštní skladba svým pojetím, aranžmá a změnami nálad a prolínáním stylů….

EASY RIDER – protahované kytarové tóny Bloomfieldovy elektrické kytary. Bez zkreslení a ryčného soundu s přitlumeným doprovodem jsou třešničkou na virtuálním dortu a album je u konce ani ne po jedné minutě u konce…..

Po muzikantské stránce výtečný příklad komplexního spojení bělošských a černošských hudebníků na jedné hudební platformě ve stylu jazzu, blues, rocku, psychedelie, soulu….
Electric Flag prosekali cestu těm dalším a tak možná rocker více přivítá Chicago Transit Authority a moderní jazzman Blood Sweat And Tears….. já tohle průkopnické album Electric Flag dekoruji čtyřmi hvězdičkami…..



reagovat

vdeck @ 05.10.2011 15:10:28
Peter Gratias:
Blahopreji, skvela volba! Tohle album a kapela je opravdova klasika a reprezentant tehdejsiho sanfranciskeho soundu.
Jenom doplnim, ze existuje nadherny SBD zaznam vystoupeni Elecric Flag s Ermou Franklin z Dubna 1968. Erma byla (zemrela 2002) sestrou znamejsi Arethy Franklin a proslavila se verzi "Piece of My Heart", kterou pozdeji predelala Janis Joplin.
Pod carou davam tip na dalsiho reprezentanta sanfranciske sceny - kapelku Quicksilver Messenger Service

Petr Gratias @ 05.10.2011 15:47:50
Zdravím vdecka.... a díky.
Vidím, že jsi specialista na americká šedesátá léta.
Tvoje postřehy a informace jsou velmi cenné, jak už sám instinktivně vypozorovávám!
Těším se na Tvoje vlastní recenze! Zdravím!