Reakce na recenzi:

Matouš - @ 28.05.2013

Scratch My Back a New Blood tvoří zajímavou dvojici v Gabrielově diskografii. Hlavním instrumentem obou alb je klasický symfonický orchestr a ticho. Ano, ticho mezi tóny. Ticho jako další hudební nástroj. Gabriel nás na těchto dvou albech provede celými škálami ticha. Zjistíme, že každé ticho je jiné a že každé ticho má své hudební kvality. Ne, nezešílel jsem, aspoň myslím... Zatímco Scratch My Back pracovalo s jakýmisi mystickými tichy, s tichem tajemství, New Blood nás zasvěcuje do dramatických tich.

Gabriel přepracoval svoje skladby z minulých alb se symfonickým orchestrem a my můžeme říct, že sestavil silné album. Zatímco na Scratch My Back byl orchestr melodičtější, zde je často dalším rytmickým nástrojem. Gabriel do symfonické hudby vnáší ducha etnické, rytmické, hudby. Skvělou ukázkou je hned první skladba, která je i v originále silně rytmická. Mezi často bouřlivými nástupy jednotlivých nástrojů, což platí pro celek alba, víc slyšíme ticho, které tyto nástupy, samy o sobě dramatické, ještě víc dramatizuje. Výsledný dojem je ohromující až pompézní. V první skladbě se Gabriel jako zpěvák ještě moc neukazuje, proto překvapí, že druhá skladba začíná ženským zpěvem (Gabrielova dcera se kterou měl celý život napjatý vztah a po usmíření s ní jako s druhou nebo sborovou zpěvačkou jel turné). Klacický symfonický pop-song s působivým závěrem ve kterém se "zlomí" v prosté tóny klavíru. San Jacinto je emocionálně velmi vypjatá píseň. A platí pro ni to, co by se dalo říct o celém albu:

Gabriel pomocí symfonického orchestru stupňuje už tak dramatický náboj skladeb do skoro nesnesitelné míry, jako by posluchače chtěl vyždímat až do poslední emoce. Proto někdy působí vtíravě. Zároveň jsou tyto skladby naprosto mistrovskými kousky, protože emoce prostě vzbuzují. V symfonických provedeních písní Gabriel dává více prostoru tichu mezi nástroji a ticho se tak stává dalším hudebním nástrojem. Tento prvek se mi zdá být natolik inteligentní a originální, že už jen kvůli tomu stojí za to album poslouchat. Nejsilnější momenty alba jsou podle mě zároveň ty emocionálně nejvypjatější: Intruder, Red Rain, Digging in the Dirt. Red Rain je jednozančným vrcholem alba a má v celku alba takové místo, aby jím byla. Album je koncepčně perfektní. Nejkrásnější skladbou alba je podle mě však píseň The Nest that Sailed the Sky. Krásnější, tesknější a andělštější melodii jsem snad neslyšel. Tahle píseň posluchači definitivně podlomí kolena. A i kdyby měl posluchač sto chutí nedat plný počet hvězd kvůli programovému smyslovému náporu a attacku na emoce, který Gabriel provádí těsně na hranici dobrého vkusu, tak pro tuhle krásnou a křehkou melodii by plný počet hvězd dát musel. Když posloucháte tuhle skladbu, je to jako by vás Gabriel zval ke zrození světa, jako byste byli svědky nějakého zrození a zároveň strašně smutného loučení... Album končí skladbou A Quiet Moment, což jsou tři a půl minuty zvuku moře nebo vodního toku a zpěvu ptáků. Někdy mě napadá, že jestli by někdo dokázal zhudebnit Boha a samu transcendenci, tak jedině Peter Gabriel.