Gabriel, Peter - New Blood (2011)

Na album Petera Gabriela se symfonickým orchestrem jsem byl opravdu hodně zvědavý. A musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen. Jak to tak u projektů tohoto typu bývá, materiál alba sestává z osvědčených „best of“ písní napříč celou kariérou protagonisty. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny případů, kdy orchestr tvoří jen křoví a jakousi efektní nástavbu tradičně, v plném obsazení zahranému repertoáru, je zde zrealizován opravdu důsledný přístup. Tedy žádná rocková rytmika basa + bicí, žádné kytary a syntezátory- opravdu jen akustický symfonický orchestr (The New Blood Orchestra řídí Ben Foster) doplněný klavírem. A samozřejmě Gabrielův zpěv, místy obohacený o vokály Ane Brun a jeho dcery Melanie.

Obdivuhodnou práci odvedl John Metcalfe, kterému se podařilo velice citlivě, s úžasnou empatií a vtipem zaranžovat púvodně rockové písně do symfonického hávu, aniž by rezignoval na maximální využítí celé pestré zvukové palety, kterou orchestr nabízí. Včetně využití dynamiky. Některé pasáže, v původní verzi postaveny téměř výhradně na (poly)rytmickém podkladu tu najednou dostávají úplně jiný rozměr. Místy až téměř alternativní. Hodně by mě zajímala reakce na toto album od rockového posluchače, pro něhož by toto bylo opravdu první setkání s Peterem Gabrielem.
Těžko vyzdvihnout nějakou jednotlivou píseň, snad úvodní „The Rhythm Of The Heat“, potom taky „San Jacinto“, „Intruder“, „Mercy Street“, „Red Rain“, „Digging In The Dirt“...
Na albu mi trochu vadí jen tři věci (zdůrazňuji slovo „trochu“): Zpěv Ane Brun v „Don´t Give Up“- mám od téhle sympatické norské písničkářky několik jejích alb a věřte nebo ne, normálně má vcelku příjemný hlas. V téhle písni ne. Možná to měl být kontrast k nadpozemskému hlasu Kate Bush, jak ho známe z původního provedení?
Dále mě moc nebere new-age instrumentálka "The Nest That Sailed the Sky". Tady mám pocit, že už se dost tlačí na pilu. Zbytečně.
A těch závěrečných několik minut zvuků přírody bych také s klidem oželel (teda nic proti přírodě).

Ale to jsou jen nepatrné vady na kráse, které tak vnímám možná jen já. Gabrielovi to po šedesátce pořád zpívá jako zamlada, ty písně jsou ve své podstatě, jak po stránce hudební, tak i textové v naprosté většině skvělé, mám je naposlouchané už hodně let a pořád se mi líbí a líbí se mi i v tomto provedení. A v neposlední řadě, jak jsem již zmiňoval, aranže a sofistikované využití orchestru jsou přímo lahůdkové. Nemohu nedat pět hvězd.

reagovat

Scratch My Back a New Blood tvoří zajímavou dvojici v Gabrielově diskografii. Hlavním instrumentem obou alb je klasický symfonický orchestr a ticho. Ano, ticho mezi tóny. Ticho jako další hudební nástroj. Gabriel nás na těchto dvou albech provede celými škálami ticha. Zjistíme, že každé ticho je jiné a že každé ticho má své hudební kvality. Ne, nezešílel jsem, aspoň myslím... Zatímco Scratch My Back pracovalo s jakýmisi mystickými tichy, s tichem tajemství, New Blood nás zasvěcuje do dramatických tich.

Gabriel přepracoval svoje skladby z minulých alb se symfonickým orchestrem a my můžeme říct, že sestavil silné album. Zatímco na Scratch My Back byl orchestr melodičtější, zde je často dalším rytmickým nástrojem. Gabriel do symfonické hudby vnáší ducha etnické, rytmické, hudby. Skvělou ukázkou je hned první skladba, která je i v originále silně rytmická. Mezi často bouřlivými nástupy jednotlivých nástrojů, což platí pro celek alba, víc slyšíme ticho, které tyto nástupy, samy o sobě dramatické, ještě víc dramatizuje. Výsledný dojem je ohromující až pompézní. V první skladbě se Gabriel jako zpěvák ještě moc neukazuje, proto překvapí, že druhá skladba začíná ženským zpěvem (Gabrielova dcera se kterou měl celý život napjatý vztah a po usmíření s ní jako s druhou nebo sborovou zpěvačkou jel turné). Klacický symfonický pop-song s působivým závěrem ve kterém se "zlomí" v prosté tóny klavíru. San Jacinto je emocionálně velmi vypjatá píseň. A platí pro ni to, co by se dalo říct o celém albu:

Gabriel pomocí symfonického orchestru stupňuje už tak dramatický náboj skladeb do skoro nesnesitelné míry, jako by posluchače chtěl vyždímat až do poslední emoce. Proto někdy působí vtíravě. Zároveň jsou tyto skladby naprosto mistrovskými kousky, protože emoce prostě vzbuzují. V symfonických provedeních písní Gabriel dává více prostoru tichu mezi nástroji a ticho se tak stává dalším hudebním nástrojem. Tento prvek se mi zdá být natolik inteligentní a originální, že už jen kvůli tomu stojí za to album poslouchat. Nejsilnější momenty alba jsou podle mě zároveň ty emocionálně nejvypjatější: Intruder, Red Rain, Digging in the Dirt. Red Rain je jednozančným vrcholem alba a má v celku alba takové místo, aby jím byla. Album je koncepčně perfektní. Nejkrásnější skladbou alba je podle mě však píseň The Nest that Sailed the Sky. Krásnější, tesknější a andělštější melodii jsem snad neslyšel. Tahle píseň posluchači definitivně podlomí kolena. A i kdyby měl posluchač sto chutí nedat plný počet hvězd kvůli programovému smyslovému náporu a attacku na emoce, který Gabriel provádí těsně na hranici dobrého vkusu, tak pro tuhle krásnou a křehkou melodii by plný počet hvězd dát musel. Když posloucháte tuhle skladbu, je to jako by vás Gabriel zval ke zrození světa, jako byste byli svědky nějakého zrození a zároveň strašně smutného loučení... Album končí skladbou A Quiet Moment, což jsou tři a půl minuty zvuku moře nebo vodního toku a zpěvu ptáků. Někdy mě napadá, že jestli by někdo dokázal zhudebnit Boha a samu transcendenci, tak jedině Peter Gabriel.
reagovat

Brano @ 28.05.2013 15:56:11
Výborná recenzia,som z nej nadšený.Napísal si to výstižne a trefne.Do bodky súhlasím!Album mám tiež v zbierke a nedám naň dopustiť.A posledná veta Tvojej recenzie hovorí snáď za všetko!

miguel7 @ 28.05.2013 20:44:35
nádherná záležitost a výstižně napsané... dojímavá a hloubavá věc se vzrušujícími momenty, kdy mrazení dosahuje vrcholu...

zdenek3 @ 29.05.2013 20:12:40
Za sebe jen krátce.
Gabrielovo koketování s world music, ethno a já nevím čím ještě, navíc za účasti symf. orchestru,je pro mne balzámem a mám to rád. A to moc. Stejně jako Mike Oldfield mě dovedou vnitřně zaujmout a vtáhnout do svých hudebních myšlenek.
Za sebe bez váhání plnejch pět kulí.

P.S. Chystal jsem se k recenzi již dávno. Ještě že jsem to nenapsal. Matouš to napsal skvěle.Taky za pět *.

Matouš @ 30.05.2013 09:29:35
Díky!