Gabriel, Peter / New Blood (2011)

Na album Petera Gabriela se symfonickým orchestrem jsem byl opravdu hodně zvědavý. A musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen. Jak to tak u projektů tohoto typu bývá, materiál alba sestává z osvědčených „best of“ písní napříč celou kariérou protagonisty. Ovšem na rozdíl od drtivé většiny případů, kdy orchestr tvoří jen křoví a jakousi efektní nástavbu tradičně, v plném obsazení zahranému repertoáru, je zde zrealizován opravdu důsledný přístup. Tedy žádná rocková rytmika basa + bicí, žádné kytary a syntezátory- opravdu jen akustický symfonický orchestr (The New Blood Orchestra řídí Ben Foster) doplněný klavírem. A samozřejmě Gabrielův zpěv, místy obohacený o vokály Ane Brun a jeho dcery Melanie.

Obdivuhodnou práci odvedl John Metcalfe, kterému se podařilo velice citlivě, s úžasnou empatií a vtipem zaranžovat púvodně rockové písně do symfonického hávu, aniž by rezignoval na maximální využítí celé pestré zvukové palety, kterou orchestr nabízí. Včetně využití dynamiky. Některé pasáže, v původní verzi postaveny téměř výhradně na (poly)rytmickém podkladu tu najednou dostávají úplně jiný rozměr. Místy až téměř alternativní. Hodně by mě zajímala reakce na toto album od rockového posluchače, pro něhož by toto bylo opravdu první setkání s Peterem Gabrielem.
Těžko vyzdvihnout nějakou jednotlivou píseň, snad úvodní „The Rhythm Of The Heat“, potom taky „San Jacinto“, „Intruder“, „Mercy Street“, „Red Rain“, „Digging In The Dirt“...
Na albu mi trochu vadí jen tři věci (zdůrazňuji slovo „trochu“): Zpěv Ane Brun v „Don´t Give Up“- mám od téhle sympatické norské písničkářky několik jejích alb a věřte nebo ne, normálně má vcelku příjemný hlas. V téhle písni ne. Možná to měl být kontrast k nadpozemskému hlasu Kate Bush, jak ho známe z původního provedení?
Dále mě moc nebere new-age instrumentálka "The Nest That Sailed the Sky". Tady mám pocit, že už se dost tlačí na pilu. Zbytečně.
A těch závěrečných několik minut zvuků přírody bych také s klidem oželel (teda nic proti přírodě).

Ale to jsou jen nepatrné vady na kráse, které tak vnímám možná jen já. Gabrielovi to po šedesátce pořád zpívá jako zamlada, ty písně jsou ve své podstatě, jak po stránce hudební, tak i textové v naprosté většině skvělé, mám je naposlouchané už hodně let a pořád se mi líbí a líbí se mi i v tomto provedení. A v neposlední řadě, jak jsem již zmiňoval, aranže a sofistikované využití orchestru jsou přímo lahůdkové. Nemohu nedat pět hvězd.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - New Blood
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter