Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.06.2016

Psychotický valčík, jsem bedlivě sledoval po celou jejich, ne až tak dlouhou hudební dráhu. Poprvé mne na ně upozornil článek v časopisu Spark, který recenzoval druhé album souboru a já si z půjčovny za několik dnů obstaral obě dvě prvotní díla těchto progresivních excentriků z amerického San Diega.
Každé dva roky nás oblažovali svým novým dílem a každé z nich bylo suveréně osobité a instrumenlálně inovátorské.
Počáteční etapa je zastoupena opravdu masivně technickým přístupem a tyto dvě kolekce nahuštěné směsicí progresivního koktejlu občas solidně kostrbatých a nemelodických postupů se dají poslouchat s patřičnou dávkou intelektu a do široka otevřenou myslí. Jejich razantní přístup mne s postupujícím věkem nechával spíše chladnějším, avšak kvituji jejich obrovský umělecký potenciál.
Na své třetí desce, otáčí parta kormidlo krapet stranou, méně individuálních výkonů propuká do hlubšího ponoru celé družiny a do popředí se derou nezvyklé harmonie, větší skladatelská kompaktnost, hudební přehled a muzikálnější přístup, což je prezentováno větším příklonem k celkové atmosféričnosti i hutnosti, technika už nestojí tolik v popředí, je tu nový prvek jejich tvorby táhlé kytarové, či vokální linky v silně hypnotickém kurzu, podepřené solidně vitální rytmikou.
Deska poslední, to už je ta nejvyšší liga progresivního elementu, ale o té až jindy.

Nemilosrdně extatický nástup první Mosquito- kde nahraná páska a dokonalý zvuk akustik, techno bicí a hypnotické riffy rozehrávají vskutku lahodné divadelní představení, ve kterém principál Buddy Lackey vypouští ze svého hrdla harmonické vokální linky. Velkou působivost podtrhne nejprve futuristické a po něm taktní kytarové sólo.
Lovestone Blind- otvírá sólující part, jež se bude písní proplétat a posluchač má s dalšími minutami pocit, jakoby se ocitl na jakési prapodivné duchodní seanci. I další skladby mají silně omamující účinky, ať to jsou tullovskou flétnou doprovázena Shattered Sky- ve které španělky dostávají nádech silného mystična, šlapající paráda Cold- kde bicmen Norm Leggio sází své přesné údery s milimetrovou přesností a kytaristé se vzájemně předhání v kolotoči tempových změn a sóla ve společnosti nahraných smyček s použitím vokálních linek vyznívají úchvatně, Buddy zde recituje přímo démonicky. Bizardními zvuky kláves je doprovázena All the Voices- ve které vokální stopy patřičně zjemňují a tempo zmírní. Po blouznivě tripové záležitosti Only Time, následuje úderná devátá Locked Down- precizně ovládaná Buddyeho čitelným vokálem a sekanými riffy. Skvot nezměrné hodnoty se nalézá v závěru alba, je jím houpavá, ezotericky smyslná Mindsong- plná kytarové chytrosti dvojice Brian McAlpin / Dan Rock, jejich sólové party zlehka kloužou ve společnosti zvuku španělek, rytmika swinguje a Devon Graves alias Buddy Lackey kouzlí na noblesnosti. Píseň ve druhém plánu vystrkuje růžky a riffostroj se rozjíždí do obrátek, člověk se v tom šílenství krapet ztrácí, než má možnost se chytit přiletivší melodie.

Zmíním ještě zvukové ošetření vycházející tentokrát z floridského Morissoundu a jestliže posluchač pohybující se v mnohem tvrším hudebním terotoriu patřičně zavětří, tentokrát je výsledek orientován nanejvýš progresivně, dynamicky, ale také patřičně hutně odpovídajíc onomu stylovému záběru, zde se tak hojně vyskytujícímu.
Přímo čarovná kolekce deseti úchvatných songů a ať přemýšlím, jak přemýšlím, v hudební historii nenalézám počin tomuto snad nějak se podobající.