Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.11.2011

Album B. B. King In London jsem koupil na burze a s velkým očekáváním jsem ho přinesl domů někdy koncem sedmdesátých let. Když jsem se podíval na obsazení hudebníků, tak byl důvod k radosti. V různých obměnách a sestavách se zde objevovali členové Humble Pie, Fleetwood Mac, Spooky Tooth – byl zde i Rick Wright z Pink Floyd, ex-Beatle Ringo Starr, známí doprovazeči Rolling Stones a ex-Beatles, slavný britský bluesman Alexis Korner, Dr. John a další jména… Prostě pocta bluesových hudebníků tehdejší mladší generace, která si pokládala za čest si s B. B. Kingem zahrát na jeho londýnské prezentaci….
B. B. King je bluesový kytarový mýtus. Nemám sice nějak zastoupenu jeho košatou diskografii ve své sbírce, ale pro blues je to kytarová ikona, která představuje stylové pojetí a neuvěřitelnou výrazovost podání. V jeho hudbě není sice ta drsnost Muddyho Waterse nebo Johna Lee Hookera, která je mně o poznání bližší a vyvolává ve mně výraznější emoce, ale umět hrát na kytaru blues jako B. B. King – to by znamenalo virtuální hudební univerzitu s nejlepším doporučením…

CALDONIA – klasické blues jako když vymaluje. Tady krásně vnímám atmosféru Ameriky třicátých let. Asi to dělá ta dechová sekce – velmi stylová. Skladbu mj. nazpíval (anglicky) nekorunovaný král českého rock and rollu Miki Volek na beatovém festivalu a vůbec ne špatně. Bzučení hammondek se střídá s měkkými kytarovými tóny B. B. Kinga celý doprovod šlape jako namazaný stroj. Duster Bennett na foukací harmoniku je opravdu formát. Dravé a přesvědčivé od samého začátku!

BLUE SHADOWS – krásně čisté kytarové tóny bez zkreslení a výtečný hlas Kinga je doplňován Gary Wrightem na Fender-Rhodes a pleskavé rytmické základy bez nějakých drsnějších poloh. Houpavý rytmus s několika Keltnerovými breaky na bicí a hammondkami, které vykrývají harmonický prostor. Skladba, která poskytuje nespočet inspiračních zdrojů k jamování a dalším vstupům do tématu. Voormann se svou basovou linkou krásně dotváří rytmický základ a je to opět King, který sází ty správné tóny nezatěžkané žádnými krabičkami……

ALEXIS ´S BOOGIE – další skladba je příležitostí pro akustické kytary. Hrají na ně King a Alexis Korner – další významná persona rhythm and blues na britské scéně. Jejich kytarové výměny doprovázejí skoro kompletní Humble Pie! Marriott na foukací harmoniku je velmi přesvědčivý a oba kytaristé se krásně doplňují ve svých předivech stojících na základním modelu boogie, ze kterého nikam neodbočují. Delikatesa pro milovníka daného žánru. Hraje se pouze prsty bez trsátek a je to to pravé ořechové!

WE CAN´T AGREE – výrazně zpomalená verze blues. Voormann a Keltner jsou důrazní, stylově přesvědčiví a přesto nijak nápadní. Hammondky dokreslují soundu vedle Wrightova elektrického piana a B. B. King rozechvívá svoje čisté tóny s mírným dozvukem. Nijak nehýří tónovou paletou. Hraje úsporně a přesto adresně a důkladně. Velmi jasně akcentovaná hra a ty bržděné akordy jsou výtečné. Klasické téma bez nějakých progresivních doplňků….

GHETTO WOMAN – vynikající skladba! Když se do ní zaposlouchám, zcela jasně si uvědomuji, kde čerpal inspiraci slavný Peter Green a později i Gary Moore. Propojení instrumentace s aranžovanými smyčci je báječné. Smyčce jsou pod kontrolou Jimmieho Haskella a na rozdíl od Paula Buckmastera nijak neovládají celá prostor, ale na druhé straně nejsou nasládlé a sirupovitě pobízivé a jako háďata na bažinaté půdě se mrštně hlásí o slovo. Krásné prolínání mollových akordů se septimovými a durovými. B. B. King vyzpívává emocionálně pocity černošské ženy žijící v newyorském ghettu třicátých let. Dusot a přesné nástupy propojené se smyčci s jiskřením jeho kytary jsou jedinečné….

WET HAYSHARK – ano, tohle jsou postupy jako u Spooky Tooth. Wrightův rukopis je dost čitelný. Vychází z bluesové formy, ale přidává tam vlastní otisk – Jim Price na trubku a Bobby Keyes na saxofon dotvářejí svými ráznými nástupy atmosféru, zatímco Wright hraje skvělé klavírní party, které mají obsažnost, dynamickou údernost a přesvědčivost spolu s Kingovými kytarovými výjezdy….

PART-TIME LOVE – další blues klasického typu. Ringo Starr a Klaus Voormann si jako rytmika dobře rozumějí, v téhle době spolu hrávali docela často a sehráli se do výtečného tvaru. Wright už sedí zase za hammondkami a přesvědčivě sekunduje Kingově kytaře. Také Kingův hlas získává větší hutnost a dokonce i drsnost, která u něho není v prvním plánu.

THE POWER OF THE BLUES – výrazné klavírní party. Nejprve jsem si myslel, že za klávesami sedí Dr. John, ale je to Pete Wingfield. Skladba má správný odpich a elasticitu v blues ne tak úplně typická. Baskytara Johna Besta je velmi vyprecizovaná, trochu se ztrácí v instrumentaci, ale je úplně jiná než Voormannova, také Barry Ford na bicí hraje s drastičtější vervou. Opravdová síla blues a její další odstín, zdařile prezentovaný.

AIN´T NOBODY HOME – velmi zásadní skladba od Ragovoye. Dobře vystavěná harmonie. Blues se zde nádherně propojuje se soulem a gospelem – to je čitelné především ve vynikajících sborech. Kytarová témata jsou posunuta do pozadí a skladbě vedle sborů vévodí dechová sekce, výrazné hammondky. Vynikající skladba, která inspirovala hodně zpěváků napříč spektrem daného žánru, je také více než důstojnou tečkou za celým albovým projektem…

V jistém slova smyslu se jedná o jakýsi hudební protipól album London Session, které natočil jiný slavný bluesman Howlin´ Wolf, které ale hudební kritika navzdory obsazení nepochválila…
B. B. King In London mi v dané době „závidělo“ dost lidí a chtěli albu ode mě koupit nebo vyměnit, navzdory tomu, že nemělo dobrý zvuk, bylo jaksi utopené a matné. Nakonec jsem dospěl po letech k digitální podobě, ale kvalita zvuku se zase až tak markantně nevylepšila. Možná jsem byl tehdy trochu zklamán, ale nakonec jsem se s touto okolností vyrovnal. B. B. King neznamená Pink Floyd a čistota soundu zde není tou hlavní prioritou. Jde hlavně o výraz a možná i jistou „potemnělost“ v soundu a když se tak dívám z okna do podzimního rána plného mlhy, tak tahle hudba a její sound přesně korespondují s bytostnými vibracemi blues.
Jsem rozkročen mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami. Album je výtečné, ale v Kingově bohaté diskografii nezaujímá to nejzásadnější místo, přestože je zde instalovaná výborná hudba se zajímavými muzikantskými přístupy, a tak tentokrát uberu a dám čtyři.