Reakce na recenzi:

horyna - @ 19.12.2016

Raye Gillena je na hudební mapě velká škoda. Tento jedinečný vokalista, který vystřídal více kapel (škoda, že s Black Sabbath nenatočil i klasickou desku), ale až s domovskými Badlands dokázal vydat plnohodnotná alba, odešel z tohoto světa předčasně.

Stejně tak je nedoceněným šestitrunařem i Ozzyho kytarista Jake E. Lee, hrající na deskách Bark at the Moon a The Ultimate Sin. V kapele ctící kořeny rockové a bluesové školy sedmdesátých let se tyto dvě persony potkávají a okolní svět dokáží zaujmout hned dvakrát a razntně po svojom.
Osobně jsem dal průchod jejich druhému albu Voodoo Highway do mé sbírky a že bych toho snad někdy litoval, rozhodně ne.

Že jde o desku kytarovou, je zřejmé po prvních několika sekundách, to kolem tohoto nástroje se točí vše, to kytarista skládal většinu a kytarové exhibice v míře řekněme dostatečné i konzumujeme. Začátek je úchvatný, razantní nástup písně The Last Time- se syrovým bluesovým nádechem Jakeových kytarových motivů, jeho lehounké zdobné kudrlinky a zajímavě se měnící tvary na sebe upozorní okamžitě, zkrátka je co poslouchat, navíc, když má vedel sebe tak kvalitního pěvce jakým Ray beze sporu je. Pak se ale deska chvíli utápí v krkolomnějších motivech a melodické postupy zůstávají skryty, až do doby, než připluje božská Whiskey Dust- která míří k sedmdesátkám a všichni milovníci Pageů a Becků si musí spokojeně pomlaskávat. Blues jako ze staré školy. Střed desky je dokonalý, jedna pecka střídá druhou, hřmotný Plant nás pozoruje zpoza Soul Stealer, funkový Hughes s Bolinem jako by byli ve studiu, když se zrovna točila píseň 3 Day Funk. A Black Country C. si museli dobře omrknout osmou Silver Horses, než vložili podobný motiv do jedné ze svých skladeb. Tok Mississippi usměrňuje titulní Voodoo Highway ale deska v závěru trochu ztrácí tah, proto na vyší hodnocení těžko dosáhne.

Ne, Badlands nejsou plagiát, použité symboly posloží pouze k rychlejší orientaci a stylovému usměrnění nahrávky. Osobitost kapely je jejich doménou.