Reakce na recenzi:

horyna - @ 06.06.2016

První seznámení s Joe Bonamassou proběhlo prostřednictvím této desky a musím říci, byla to láska na první poslech. Snad krom G. Moora blues nijak zvlášť nepolouchám a nikdy jsem ho ani nevyhledával, ovšem způsob jakým nám ho prezentuje americký kytarista mne od počátku zcela uhranul a připoutal na svou stranu. Jeho velice osobité herní pojetí i uchopení, s naprosto jedinečným a snadno rozpoznatelným vokálním vkladem mne nepřestává inspirovat a bavit. A ať jsou na deskách zastoupeny cover verze, nebo autorovy vlastní věci, vše je podáno s velkým nadhledem a láskou k dané muzice.

Syčící pára za doprovodu rozjíždějícího se vlaku, to právě přijíždí Slow Train- uhrančivá sóla, bublající baskytara, decentní hammondy a vzorově valivý rytmus charakterizují tento hypnotický vstupní kousek.
Titulní Dust Bowl si u mě Bonamassa navždy postavil pomník nesmrtelnosti a zabodoval naplno. Parádní akustiky, mandolína, basová linie a hlavně mistrná práce s atmosférou, z níž přímo čiší prach starých kamenitých a blátivých cest středozápadu amerického kontinentu.
Hiattova hravá Tennessee Plates- spojuje jižanské boogie s bluesovými kořeny a posunuje album do mainstreamovějších vod daného žánru.
Jadrným sólem započatá The Meaning of the Blues- v sobě nese všechny poznávací znaky Joeova stylu tvoření originální bluesové kompozice, jež vycházejí z originálu 50 let, přetvořené a pevně stojící na zapamatovatelné melodii, klidném, ale patřičně uhranutém tempu se stupňovitými vrcholy a jedinečném vokálním projevu.
Klasické kytary a mandolíny v keltsko irském stylu se perou o přízeň prostřednictvím Black Lung Heartache- těžký riff skladbu přemosťuje z nebeských výšin zpět na zem, opravdová autorská lahůdka.
Stařičkým blues načichlá You Better Watch Yourself, přechází v jímavou a sentimentální The Last Matador of Bayonne- podloženou tesklivým tónem trumpety, Bonamassa má v rukou všechny trumfy a dobře ví, jak z posluchače dostat zbytky emocí.
Parťák z Black Country Communion s charizmatickým projevem Glenn Hughes (s kterým předložil světu tři naprosto parádní více hard-rockověji zaměřené desky) asistuje svým nezdolným feelingem v "zeppelinovské "( názvem, ale hlavně hudebním pojetím) Heartbreaker.
Po elegické No Love On the Street (plné krásných melodií) , klasické bluesovce The Whale That Swallowed Jonah a jižanskými hudebními bary načichlé Sweet Rowena je tu pozoruhodná tečka Prisoner- s velice pohnutým a silným textovým poselstvím, emotivní zpěv nás unáší ve společnosti parádně mířených tónů na vrchol pyramidy vystavěné ingrediencemi navýsost poutavými.

Každopádně jedno z nejlepších mistrových děl, s jehož návštěvou zavítáme do emocemi nabitých zákoutí skladatelovi duše.