Bonamassa, Joe - Dust Bowl (2011)

První seznámení s Joe Bonamassou proběhlo prostřednictvím této desky a musím říci, byla to láska na první poslech. Snad krom G. Moora blues nijak zvlášť nepolouchám a nikdy jsem ho ani nevyhledával, ovšem způsob jakým nám ho prezentuje americký kytarista mne od počátku zcela uhranul a připoutal na svou stranu. Jeho velice osobité herní pojetí i uchopení, s naprosto jedinečným a snadno rozpoznatelným vokálním vkladem mne nepřestává inspirovat a bavit. A ať jsou na deskách zastoupeny cover verze, nebo autorovy vlastní věci, vše je podáno s velkým nadhledem a láskou k dané muzice.

Syčící pára za doprovodu rozjíždějícího se vlaku, to právě přijíždí Slow Train- uhrančivá sóla, bublající baskytara, decentní hammondy a vzorově valivý rytmus charakterizují tento hypnotický vstupní kousek.
Titulní Dust Bowl si u mě Bonamassa navždy postavil pomník nesmrtelnosti a zabodoval naplno. Parádní akustiky, mandolína, basová linie a hlavně mistrná práce s atmosférou, z níž přímo čiší prach starých kamenitých a blátivých cest středozápadu amerického kontinentu.
Hiattova hravá Tennessee Plates- spojuje jižanské boogie s bluesovými kořeny a posunuje album do mainstreamovějších vod daného žánru.
Jadrným sólem započatá The Meaning of the Blues- v sobě nese všechny poznávací znaky Joeova stylu tvoření originální bluesové kompozice, jež vycházejí z originálu 50 let, přetvořené a pevně stojící na zapamatovatelné melodii, klidném, ale patřičně uhranutém tempu se stupňovitými vrcholy a jedinečném vokálním projevu.
Klasické kytary a mandolíny v keltsko irském stylu se perou o přízeň prostřednictvím Black Lung Heartache- těžký riff skladbu přemosťuje z nebeských výšin zpět na zem, opravdová autorská lahůdka.
Stařičkým blues načichlá You Better Watch Yourself, přechází v jímavou a sentimentální The Last Matador of Bayonne- podloženou tesklivým tónem trumpety, Bonamassa má v rukou všechny trumfy a dobře ví, jak z posluchače dostat zbytky emocí.
Parťák z Black Country Communion s charizmatickým projevem Glenn Hughes (s kterým předložil světu tři naprosto parádní více hard-rockověji zaměřené desky) asistuje svým nezdolným feelingem v "zeppelinovské "( názvem, ale hlavně hudebním pojetím) Heartbreaker.
Po elegické No Love On the Street (plné krásných melodií) , klasické bluesovce The Whale That Swallowed Jonah a jižanskými hudebními bary načichlé Sweet Rowena je tu pozoruhodná tečka Prisoner- s velice pohnutým a silným textovým poselstvím, emotivní zpěv nás unáší ve společnosti parádně mířených tónů na vrchol pyramidy vystavěné ingrediencemi navýsost poutavými.

Každopádně jedno z nejlepších mistrových děl, s jehož návštěvou zavítáme do emocemi nabitých zákoutí skladatelovi duše.

reagovat

Bluesový gitarista Joe Bonamassa sa v roku 2011 určite nenudil. Vydal zo svojou superskupinou Black Country Communion druhý album, zo speváčkou Beth Hard zasa album Don´t Explain ,dopomohol aj jedným featom na sólovom albumu Leslieho Westa a nakoniec samozrejme nahral aj tento sólový počin. Dnešných hudobníkov takmer nepočúvam. Nie že by som ich nechcel ,ale akosi ma hudobne neuspokoja samozrejme česť výnimkám. Tento album plný moderného (teda dnešného) blues patrí pre mňa do toho najlepšieho čo v roku 2011 vyšlo.

1.Slow Train – prvá skladba sa začína zvukom rozbiehajúceho sa vlaku ktorý naberá otáčky bicie iba dopomáhajú k atmosfére. To je asi tak všetko čo sa mi n nej páči. Tichšia pomalšia skladba kde sa mihnú aj Hamondky a ústna harmonika. Pre mňa najhoršia skladba.

2.Dust Bowl – titulná skladba má úžasnú atmosféru... je veľmi to zaujímavá pieseň akustická aj elektrická zároveň. mám pri nej pocit akoby som bol v sne.

3.Tennessee Plates – Southern Country Rockovica taká správna americká s úplne klasickými sklzmi do refrénu.

4.The Meaning Of The Blues - Joe Bonamassa má veľmi hrubý hlas a s gitarou nastavenou tak aby zvýrazňovala hĺbku dáva hudbe veľmi svojský štýl ktorý sa len tak nedá spliesť s niekým iným. V tejto skladbe sa to dá vynikajúco počuť.

5.Black Lung Heartache – akustické intro znejúce akoby patrilo do albumu Led Zeppelin IV.. už iba kvôli tým mandolínam.. atmosféra sa po minúte pretrhne a spustí sa hlboký naozaj hlboký dunivý Bonamassov riff aké tu hádže v každej skladbe.

6.You Better Watch Yourself – Johnny Winter style ! to sa nedá nepočuť !!! Bonamassa slideuje vybrnkáva ale 12 bar blues neoklame.

7.The Last Matador Of Bayonne – pomalá blúzovka s citlivými lickmi a trúbkou v pozadí

8.Heartbreaker – jedna s najlepších skladieb na albumu . je to Feat s Glennom Hughesom striedajú sa v speve.. skladba má taktiež mimo iného vynikajúci riff.

9.No Love On The Street – opäť ďalšie spomalenie a hlboký Bonamassov spev. Skladba je na môj vkus príliš dlhá aj keď nemá ani 6 minút.

10.The Whale That Swallowed Jonah – old schoolvá pecka ktorú úplne žeriem

11.Sweet Rowena - B.B Kingovka čo ? mäkší blues ktorý (ne)urazí a predĺži album o 4 minúty.

12.Prisoner – posledná skladba sa nesie v duchu odlúčenia. Gitara nastavená na sound typu Stevie Ray Vaughan . najdlhšia a zároveň najprecítenejšia pieseň.

Je to úžasné koľko toho Joe Bonamassa stihol za jeden rok , a najlepšie je na tom to že všetko je viac ako len dobré. Sú to výborné albumy.! Dávam 4 hviezdy lebo sú tu skladby ako úvodná alebo Sweet Rowena ktoré nemusím ináč by som dal určite plný počet.

reagovat

hejkal @ 06.11.2011 18:22:57
Prinútil si ma k večernému počúvaniu i ohováraniu tohto nemiestne hviezdneho chlapíka, ktorému moc nefandím. Takže vďaka, za chvíľu pridám aj ja pár postrehov k jeho dielu.

martin69 @ 25.10.2013 11:13:18
Bonamassa, mě neskutečně baví. Mám ho rád sólo i s Black Country Communion.
Slow Train, považuji za velmi dobré. Od úvodní skladby, až po poslední.