Reakce na recenzi:

horyna - @ 22.03.2016

Edge of Thorns, naprostá srdcovka už více jak 22 let, když v třia-devádesátém vyšla, okamžitě si mě získala na svou stranu a nikdy nedovolila zapochybovat, její poslech si vždy maximálně vychutnávám. Parádní obal, zvukový kabát, progresivní přistup a hlavně angažování Zaka Stevense na post (nového) pěvce, se ukázaly být správné kroky na cestě k oslovení většího počtu fans, zaslouženého uznání kritiky a hlavně, co albu pomohlo stát se nesmrtelným a cenným vývozním artiklem, byla síla skladeb samotných. To, že bratrská dvojice Jon a Criss dokáže napsat silné a originální písně bylo patrno již na jejich albových předchůdcích, ovšem zde jejich talent vykrystalizoval nad všechna očekávání.

Piano v hlavní roli titulní skladby nás doslova přivádí k jejímu poslechu, udává tempo a lahodný zvuk jeho tónů servíruje tajemnou atmosféru. Nástup tvrdé kytary za kterou se ozve mocný Zakův hlas, přechází do památného refrénu, sólování s pomocí klavírního doprovodu je učebnicové. Temné tóny akustik uvozují další perlu na playlistě, He Carves His Stone- její příchuť a riffování v chorusu je obdivuhodné, ovšem to nejlepší přichází s kytarovým sólem podloženým akustikou z kategorie božských, maximálně si ho vždy užívám. Trojke je spíš klasičtejší power jízda, dřív jsem ji moc nemusel,čas ji ovšem "uzdavil" a noha poklepává do rytmu:-) Skraggy's Tomb- opět pochmurný akustický úvod, riffy mistra Olivy povyšují skladbu o stupeň výše, šestistrunka čaruje další skvostné tóny a když se navrátí její akustický úvod s hlasem hnaným přes efekt, lapáme po dechu. Po klavirní miniaturce je tu Follow Me- drahokam skladatelského umění kapely, prosím, jen poslouchejte- božééé ty kytary, jsou všude a tak geniální!! Forever Criss!! Další instrumentální mezihra a pak, pak přijdou dvě tvrdší skladby, jež pro mne představují vrchol alba samotného. Degrees Of Sanity-originální vybrnkávání přechází v neskutečně tvrdý, přitom melodický riff s akustickým zakončením, Zak pěje jak o život a s refrénem se dostavuje ten pravý povznášející pocit, zlom přichází v podobě kytarového poryvu, jež rozmetá se stupňujícím se tempem vše v naší blízkosti. Conversation Piece- progresivně strhující kytarová práce nemající v rock / metalovém ranku obdoby, z písně je cítit obrovská chuť kapely jedoucí na 120% , tlak na posluchačovu mysl je přenášen se zarputilou vytrvalostí. Naštěstí se vše zklidní v All That I Bleed, plnící zde funkci klasické balady. V Damien- jde v popředí piano s kytarou v pochodovém tempu a Zack cedí slova skrz zuby, bicí do nás buší jak kladiva do kovadliny, není vůle odpočívat. Miles Away- zvláštní, až rockově prostá píseň, postavena na akustickém začátu v doprovodu romantického vokálu a pohodové kytarové práce. A ještě jedna velká chvíle na nás čeká v poslední Sleep- Criss a Zak spolu, no není to ta pravá dvojice pro vystavění té správně posmutnělé nálady této skladby?

Jasně nejvyzrálejší album kapely a labutí Crissova píseň, věčná škoda, co mohl takto nadaný kytarista ještě dokázat kdyby tu zůstal s námi.
Pokoj jeho památce.