Savatage - Edge Of Thorns (1993)

Oba recenzenti přede mnou vyjádřili k desce maximum, nevím co víc bych doplnil abych nepapouškoval jejich názory, snad jen, že mě osobně velice chybí hra Crisse Olivy, který mohl v rock metalovém měřítku dosáhnout status téměř ikonický dalším rozvíjením svého nepopiratelného talentu. Tento odkaz zůstane navždy uchován mezi jeho příznivci, kteří jeho skladatelskou invenci, originální hru i jedinečnou osobnost uchovávají v úctě a vzpomínkách nejen těch hudebních.

Deska jede na maximum, kreativita a velká muzikálnost hraje prim, důležitou složkou jsou individuální výkony a výborně napsaný melodie, kaskády přechodů a změn temp, ale taky orchestrální zanícenost a Queen-ovský operní přívlastek. Vjmenovávat skladby netřeba, vlastně jsem na nich vyrůstal a znám je jako svý boty, klasika za klasikou, ale skladba titulní to je pomník rockové muzice a tvorbě Savatage především.

Sava se dokázali ladně pohybovat na území několika hudebních stylů a neokoukané hudební prvky, s kterými pracovali se postarali o jedinečné místo této kapely v hudební historii.

reagovat

Edge of Thorns, naprostá srdcovka už více jak 22 let, když v třia-devádesátém vyšla, okamžitě si mě získala na svou stranu a nikdy nedovolila zapochybovat, její poslech si vždy maximálně vychutnávám. Parádní obal, zvukový kabát, progresivní přistup a hlavně angažování Zaka Stevense na post (nového) pěvce, se ukázaly být správné kroky na cestě k oslovení většího počtu fans, zaslouženého uznání kritiky a hlavně, co albu pomohlo stát se nesmrtelným a cenným vývozním artiklem, byla síla skladeb samotných. To, že bratrská dvojice Jon a Criss dokáže napsat silné a originální písně bylo patrno již na jejich albových předchůdcích, ovšem zde jejich talent vykrystalizoval nad všechna očekávání.

Piano v hlavní roli titulní skladby nás doslova přivádí k jejímu poslechu, udává tempo a lahodný zvuk jeho tónů servíruje tajemnou atmosféru. Nástup tvrdé kytary za kterou se ozve mocný Zakův hlas, přechází do památného refrénu, sólování s pomocí klavírního doprovodu je učebnicové. Temné tóny akustik uvozují další perlu na playlistě, He Carves His Stone- její příchuť a riffování v chorusu je obdivuhodné, ovšem to nejlepší přichází s kytarovým sólem podloženým akustikou z kategorie božských, maximálně si ho vždy užívám. Trojke je spíš klasičtejší power jízda, dřív jsem ji moc nemusel,čas ji ovšem "uzdavil" a noha poklepává do rytmu:-) Skraggy's Tomb- opět pochmurný akustický úvod, riffy mistra Olivy povyšují skladbu o stupeň výše, šestistrunka čaruje další skvostné tóny a když se navrátí její akustický úvod s hlasem hnaným přes efekt, lapáme po dechu. Po klavirní miniaturce je tu Follow Me- drahokam skladatelského umění kapely, prosím, jen poslouchejte- božééé ty kytary, jsou všude a tak geniální!! Forever Criss!! Další instrumentální mezihra a pak, pak přijdou dvě tvrdší skladby, jež pro mne představují vrchol alba samotného. Degrees Of Sanity-originální vybrnkávání přechází v neskutečně tvrdý, přitom melodický riff s akustickým zakončením, Zak pěje jak o život a s refrénem se dostavuje ten pravý povznášející pocit, zlom přichází v podobě kytarového poryvu, jež rozmetá se stupňujícím se tempem vše v naší blízkosti. Conversation Piece- progresivně strhující kytarová práce nemající v rock / metalovém ranku obdoby, z písně je cítit obrovská chuť kapely jedoucí na 120% , tlak na posluchačovu mysl je přenášen se zarputilou vytrvalostí. Naštěstí se vše zklidní v All That I Bleed, plnící zde funkci klasické balady. V Damien- jde v popředí piano s kytarou v pochodovém tempu a Zack cedí slova skrz zuby, bicí do nás buší jak kladiva do kovadliny, není vůle odpočívat. Miles Away- zvláštní, až rockově prostá píseň, postavena na akustickém začátu v doprovodu romantického vokálu a pohodové kytarové práce. A ještě jedna velká chvíle na nás čeká v poslední Sleep- Criss a Zak spolu, no není to ta pravá dvojice pro vystavění té správně posmutnělé nálady této skladby?

Jasně nejvyzrálejší album kapely a labutí Crissova píseň, věčná škoda, co mohl takto nadaný kytarista ještě dokázat kdyby tu zůstal s námi.
Pokoj jeho památce.
reagovat

Po komerčne nie veľmi docenenom albume Streets: A Rock Opera sa Jon Oliva prekvapivo sťahuje do úzadia a uvoľňuje miesto speváka Zachary Stevensovi z neznámej skupiny Wicked Witch. Ako dôvod uviedol postranný projekt Doctor Butcher (s gitaristom Chrisom Cafferym) a jeho muzikál Romanov. Ostal však naďalej v spojení s kapelou a podieľa sa na skladaní materiálu pre album Edge Of Thorns, zároveň ako hosť nahráva klavírne a klávesové party. Jon Oliva a Savatage vybrali za hlavného frontmana skutočne silnú spevácku osobnosť. K hudbe Savatage sa Zacharyho prenikavý a technicky variabilný hlas hodil a otvoril dvere do novej a zaujímavej kapitoly tejto kapely. Nielen on má podiel na kvalite Edge Of Thorns, ale aj gitarista Criss Oliva. Jeho umenie dosiahlo skutočný vrchol a to čo predvádza v riffoch a sólach je nádhernou ukážkou talentu, ktorý bol predčasne ukončený tragickou smrťou. Produkcia a výsledný zvuk sa odlišuje od prechádzajúceho albumu Streets. Zamerali sa viac na konkrétne skladby a nechali tentoraz trochu bokom koncepčné myšlienky. Hudobne znie Edge Of Thorns viac priamočiaro a je tu menej symfonických prvkov. Obsahuje však všetky potrebné prísady a korenia, ktoré robia Savatage takým výnimočným zoskupením na poli progresívneho metalu.

Z hľadiska melódií je album ozajstným skvostom, čo dokazuje hneď titulná Edge Of Thorns. Klavír a tvrdé riffy sú poznávacím znamením Savatage a nechýbajú ani v tomto krásnom songu. He Carves His Stone je impozantným predstavením Crissa Olivu, v ktorom mu skvelo sekunduje Zachary Stevens a jeho taktiež teatrálny hlasový prejav. Metalové vypaľovačky Lights Out a Skraggy's Tomb spĺňajú svoje poslanie do bodky. Po klavírno-gitarovom duete Labyrinths nasleduje veľkolepá a dramatická bomba Follow Me. Myslím, že kvôli tomu ako vedeli gradovať skladby a pracovať s aranžmánmi ostanú Savatage v pomyselnej sieni slávy asi navždy. Jon Oliva odohrá emocionálnu klavírnu skladbu Exit Music a musím uznať, že je to taký malý klenot. Títo muzikanti nemusia do toho mlátiť hlava nehlava, aby dokázali že robia tvrdú muziku, oni dávajú do hudby oveľa viac preto to ide pocitovo až na doraz. Degrees Of Sanity a Coversation Piece sú opäť výborné razantnejšie kúsky s vypätými vokálmi a excelentnými gitarami. Pri All That I Bleed sa Savatage dostávajú do svojej epickej polohy a silu skladby podtrhujú fantastické melódie a refrény. Progresívnejší nárez Damiens je pekne čitateľne prepracovaný, ale pri Miles Away sa dostávam do siedmeho neba. Melodický charakter je geniálne vykreslený gitarami Crissa Olivu a je to slasť pre uši. Akustickú Sleep počúvam rovnako zanietene a tento duet Crissa Olivu a Zacharyho Stevensa je dojímavým a pôsobivým songom, pri ktorom je zaujímavé zistenie že im na vytvorenie pútavej atmosféry stačí gitara a hlas.

Je škoda, že je to posledný album so zosnulým Crissom Olivom, ale osud si nevyberá a ani sa nikoho nepýta. Intenzita Edge Of Thorns vyplýva aj z toho, že je menej komplikovaný a zasahuje priamo vytýčený cieľ. Nápaditosť v melódiách a gitarových vyhrávkach je podložená klasickým rukopisom Savatage. Po takom albume akým bol Streets: A Rock Opera prišiel takmer rovnako hodnotný počin, čo je obdivuhodné a z toho sa dá aj usudzovať akým skladateľským potenciálom disponovali bratia Olivovci a aj producent Paul O'Neill. Savatage je inšpiratívna kapela, ktorá zaslúžene patrí medzi to najlepšie čo metal (alebo aj progresívny metal) priniesol, podobne je na tom aj Edge Of Thorns a tento vybrúsený diamant má pre mňa cenu piatich hviezdičiek.
reagovat

martin69 @ 11.10.2013 04:22:27
Výborné album, nádherný obal. Myslím, že ho lze doporučit každému kdo má rád opravdu dobrou hudbu (a neřeší letopočty,škatulky, oblečení apod.) Skvělí zvuk, skvělé skladby.

b.wolf @ 15.10.2013 13:08:53
Líp to popsat nejde; Edge of thorns je vynikající fošna, to je bez debaty, to je skutečně progmetal nejvyšší kvality. 5/5