diesbies - @ 30.08.2012 | #

Téměř polovinu materiálu na albu (6 skladeb ze 13) tvoří skladby Johanna Sebastiana Bacha. Jedná se o transkripce skladeb většinou původně napsaných pro sólové housle nebo violoncello (přímo pro kytaru Bach nikdy nic nesložil). Nejznámější je zřejmě hned úvodní Gavotta BWV 1012, se kterou se setkali při svém studiu všichni adepti hry na klasickou kytaru. Hackettovo podání je vysoce profesionální, nezapře hráčskou dovednost a zároveň cit pro pojetí daného materiálu. Má velice pěkný tón a všechny ty tóny jsou precizně vyhrané (polopaticky řečeno, nikde zde nezazní zadrnčení nedostatečně domáčklé struny- což se třeba takovému Steve Howeovi, při vší úctě k němu, jaksi pořád nedaří). Těžko říct, jak by dopadlo přímé srovnání se současnou světovou špičkou klasické kytary, s interprety jako je například Carlo Marchionne nebo David Russell. Je třeba si však uvědomit, že výše uvedení se opravdu úzce specializují na disciplínu „klasická kytara“- která má svá specifika, technická i interpretační, naprosto odlišná od pojetí akustické kytary v rocku, nebo chcete- li ve folku a country- zatímco Steve Hackett, který je přece jenom ve své podstatě rockově orientovaný hudebník, interpret a skladatel, do těchto vod více či méně často jen zaplouvá. Ale vždy to dělá velmi vkusně, s nadhledem a velkou dávkou muzikantské zručnosti. Rozhodně jeho výkony v této oblasti (tím mám na mysli interpretaci klasické kytary) nepůsobí ve srovnání se špičkami nikterak amatérsky.
Nabízí se i srovnání s klasickými kytaristy- skladateli a zároveň interprety vlastních děl, jako je třeba Roland Dyens. Tady je Hackettův potenciál nutno vysoce vyzdvihnout, dle mého názoru je jeho tvorba výjimečná a opravdu velice zdařilá. Na tomto albu to dokazuje třemi svými příspěvky z „domácí dílny- „The Fountain Suite“ (pocta André Segoviovi) s typicky španělskými názvuky, „Cascada“ (pocta Rodrigovi ) a „Saphires“, skladba údajně vzniklá už za Hackettova působení v Genesis, téměř v tanečním rytmu plynoucí pocta tudorovké éře.
Zbytek alba tvoří „The Earl Of Salisbury“ od anglického renesančního skladatele Williama Byrda, „La Cathedral“ od paraguayského kytaristy a skladatele Augustína Barriose (skladba pochází z r.1921 a je inspirována J. S. Bachem), tradicionál „El Noy De La Mare“, nesoucí se ve flamencovém duchu stejně jako závěrečná „El Maya De Goya“ od španělského skladatele Enrique Granadose.

Těžko toto album hodnotit, pouze jeho čtvrtina je ryze autorská, ale svým způsobem je to unikátní počin, na který by si málokterý z rockových guitar- heroes troufnul (a pokud ano, měl bych vážné pochybnosti o výsledku). A protože mám navíc rád Bachovu hudbu a ke klasické kytaře mám velmi blízký vztah, neváhal bych dát plný počet bodů. Na druhou stranu- nejedná se o album, které by každý opravdový fanda art/ prog rocku musel mít ve své sbírce (ruku na srdce- kolik z vás zaujme hodinový poslech klasiky v podání jediného nástroje?- a „pravověrným“ příznivcům klasické kytary zase jméno Hackett nic neříká…). Žádné nové horizonty a dimenze se tu neredefinují…..prostě je to věc, kterou si Steve Hackett natočil sám sobě pro radost. A to je dobře.

Voytus @ 07.09.2012 08:42:04 | #
Steve Hackett je, stručně řečeno, prostě skvělej. Do jeho tvorby pronikám postupně, až se sám divím, že jsem ji tak dlouho opomíjel. Byť jsem velký fanda Genesis až do jeho odchodu. A při poslechu jeho sólovek mi postupně dochází, jaký měl vliv na celkový zvuk, přestože se často jeho kytara téměř až ztrácí v mixu. Nicméně je to právě on, kdo v mých uších plynule navázal na zvuk alb jako Trick of the Tail a Wind and Wuthering a nese tak s sebou odkaz Genesis daleko víc, než Genesis sami. Překvapilo mě například album Blues with a Feeling, kde také hraje výborně na foukací harmoniku. I jeho zpěv se mi zamlouvá. Toto album neznám, ale jistě se k němu někdy dostanu.