Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 13.06.2014

Na první poslech mne toto album už před lety okouzlilo, jako první z Caleovek, které jsem slyšel, bez ohledu na Velvety a jiné Johnovy aktivity. Časem se vyšplhalo mezi skupinku mých nejoblíbenějších. Přitom jde o vcelku chytlavé, přístupné písničky se stavbou verze - refrén, žádná "těžká" hudba, která by se musela v uchu dlouho zabydlovat. Snad je to i umění vystavět neotřelou melodii, podmanivě ji zazpívat a vybavit perfektním, citlivým aranžmá. Zde se tedy setkaly dvě zdánlivě protikladné polohy - hudba chytlavá a přístupná, která se přitom vůbec neoposlouchá a navodí milou a povznesenou náladu. Nechci moc komentovat texty, byť určité střípky jsou velmi působivé, přiznám se, že u umělce jako je Cale nejsou mnohdy snadno rozšifrovatelné (pokud to ovšem vůbec nebyl záměr).
Jako naprosto geniální skladbu bych určitě ihned označil GIDEON´S BIBLE s příjemně ujíždějícím klavírem proplétajícím se s kytarou a malebným sólíčkem v refrénu. Atmosféra písně je tak blízká, útulná a domácká, že nezbývá než dumat, čeho tím čaroděj Cale dosáhl. Zcela nepochybným skvostem je líně se valící prosluněná BIG WHITE CLOUD, jednoduchá ve své čistotě a čistá ve své jednoduchosti, s prostým a krásným textem (mnohdy možná jen slovními hříčkami) - "Oh I Love you, Yes I love you, oh I love you so" - kolikrát to už tu bylo, ale jak lze takovou "banalitu" povýšit na strhující téma, které vás donutí pouštět si to znovu a znovu?
Tajuplná a pokojně plynoucí "filosofická" nádhera "CHARLEMAGNE" - "don’t wanna be like all the rest",
"They know good fences make good neighbours" - skladba mi připomíná mnohovrstevný Dalího pozdní obraz, na který můžete koukat hodiny a stále něco nalézat, a pak nalézt jen shovívavě pobavený tvůrcův úsměv. Asi jedna z mých nejoblíbenějších.
Magická hlubina GHOST STORY jako by varovala, že album není jen geniální hříčkou rozpustilého hudebního virtuosa, ale že skrývá něco více, než kdy budu schopen se dopátrat. "The next year she bought a new stomach, From Liverpool made in Detroit".
Zbytek nejmenovaných písní ale není o nic slabší, jsou nádherné, na albu není jediný byť o píď slabší moment, žádná vata. Album je také docela krátké - to Johna Calea ctí, že tam umístil jen opravdu špičkové věci, žádná béčka, nic nenatahoval.
Podivuhodným úkazem ovšem je, že následné písničkové album - tedy čtvrté - Paris 1919 - nese sice o něco jinou atmosféru, ale je podobně nádherné. Inu, kdo umí, ten umí ... Koneckonců, neuvěřitelně vysokou úroveň si nese Caleova tvorba i na dalších albech, alespoň na těch, co znám, z let 1974 - 1975. Kde však značně přitvrzuje v projevu ...
Vintage Violence řadím k tzv. geniálním debutům - a to není v hudbě zas tak častý případ.