Reakce na recenzi:

Akana - @ 09.06.2015

Z hudby Velvet Underground sálo mateřské mléko mnoho významných hudebníků a jak velkou nutriční hodnotu mělo, se ukázalo velmi záhy. Ve chvíli, kdy se Lou Reed po nepříliš vyvedené sólové premiéře poohlížel po vhodném producentovi, byl už nejnadanější z těchto kojenců, David Bowie, megahvězdou a především výsostně originálním umělcem. Mezi oběma muzikanty tak mohl ve studiu vytrysknout obousměrný tok inspiračních impulzů, který obohatil jednoho i druhého. To, co Bowie nasál z tvorby Velvetů a přetvořil k svému obrazu, mohl teď svému učiteli vrátit i s úroky.

Reedova drsně poetická nahlédnutí do zakázaných tajemství nočního New Yorku pod Bowieho rukama zkrásněla pečlivým aranžérským líčením. Blýskavým jen tolik, aby souznělo s Reedovou momentální image a nepřekrylo autentickou syrovost jeho zpěvu a příběhů. Velký podíl na skvělém výsledku má i klíčový člen Bowieho kapely Mick Ronson jako koproducent, kytarista a pianista. Jeho dravé i invenční kytarové party jsou nepřeslechnutelné třeba hned v úvodním songu Vicious, kde efektně obaluje holou kostru Reedovy typické riffové repetice. Svojí všestrannost zase osvědčil v klavírním a smyčcovém aranžmá písně Perfect Day oslavující městskou idylku tím nejsmutnějším způsobem.

Nečekané ale velmi působivé jsou Reedovy koketérie s jazzovým tvaroslovím: Make Up a Goodnight Ladies v sobě nesou díky tubě Herbieho Flowerse ozvěny starých dixielandů, speciální případ je pak Walk on the Wild Side s vůdčí basovou linkou, sexy sbory dívčího tria Thunderthighs a saxofonovou koncovkou. Lou v téhle písni vzpomíná s láskou i ironií na prapodivné postavičky kolem Andyho Warhola a získal v ní také svůj největší šlágr, který se dočkal mimo jiné i české verze v podání Pavla Bobka. Odpichovější kousky Hangin' Round nebo Wagon Wheel jsou inspirovány klasickým rock'n'rollem, New York Telephone Conversation se stylizuje do jakéhosi varietního popěvku, dalším z vrcholů alba je nádherná a často přebíraná balada Satellite of Love.

Několik písní pochází ještě z velvetovského zásobníku a i díky výraznému produkčnímu vkladu Bowieho a Ronsona má Transformer velmi pestrou fasádu. Přesto album nepůsobí nesourodě. Silné písně a Reedův podmanivý hlas, mnohem melodičtější než v pozdějších letech, ho spínají v úchvatný celek. Díky němu Lou Reed vystoupil z kultovního polostínu a stal se rockovou celebritou. Nikdy ale neztratil provokativní osten a vždy neústupně hájil svojí uměleckou svobodu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz