Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 26.02.2012

Lou Reed je pro mě jedním z praotců amerického undergroundu. Vždycky byl něčím odlišný od hlavního rockového proudu, třebaže příslušnost k rock and rollu nikdy nepopíral. Z historického pohledu patří mezi ikony daného žánru a jeho členství v legendárních Velvet Underground je stavebním kamenem nového hudebního stylu, který se zrodil ve druhé polovině šedesátých let.
Nemyslím si, že by byl nějaký mimořádný hudebník nebo zpěvák, ale jako skladatel a zejména jako textař je neoddiskutovatelnou personou uměleckého hnutí. Nemohu tvrdit, že bych patřil mezi jeho skalní příznivce zcela jednoznačně – některá jeho alba se mi líbí – jiná mě neoslovila. Přesto k němu chovám jistý druh respektu (možná by se dalo říct i úcty) za jeho přínos a determinaci žánru, který v různých proměnách prezentovali na různých úrovních, podobách, ale přesto v jeho kolejích lidé jako Patti Smith, Tom Verlaine, Ivan Král, Phil Schoenfelt a v jistém slova smyslu i Nico….
Album Berlin možná není vnímáno jeho ortodoxními příznivci jako jeho vlajková loď, pro mě však znamenalo v řadě ohledů dost zajímavý hudební útvar, který se odvážně vzdálil jeho standardní produkci, i když to možná jiný recenzent bude vidět jinak

BERLIN – začátek, jako zachycoval nějakou hospodu nebo malé divadlo, kde není nouze o povyk nezřetelné hlasy, ale kupodivu klasické narozeninové pozpěvování Happy birthday… Téma ovládne melancholický klavír s mírným jazzovým názvukem. Reedův hlas zní jako ze záhrobí, není moc čitelný a spíš ve spojení s klavírem dotváří předobraz nějakého divadelního dramatu v podivném monologu.

LADY DAY – rockovější podoba skladby má zásadnější výraz. Mocné údery do bicích a klavírní akordy jsou doprovázeny majestátními hammondkami. Postupy mi připomínají divadelní téma, což potvrzují i mrazivé smyčce v orchestraci. Reedův hlas má v sobě tajemno a osobitý výraz. Nepotřebuje „zpívat“ v tom klasickém slova smyslu a přesto dokáže vyjádřit pocity a vyzpívat se do jádra textového obrazu. Je to moderní básník. Možná i Nick Cave v jistém slova smyslu na tomhle modelu hudby postavil leccos z toho, co od něho známe…..

MEN OF GOOD FORTUNE – těžké a dramatické téma. Potvrzuje to aranžmá skladby, které se proměnlivě nabízí v dynamických odstínech, které zasahují. Místy jako šanson, místy jako scénický obraz. Rockový základ není popřený, přesto není zcela zásadní pro prezentaci toho co Reed nabízí. Hraje zde na baskytaru fenomenální Jack Bruce, jeho groovové basy nelze přeslechnut, melodická linka jeho hry je jedinečná. Také Aynsley Dunbar se svými bicími nezůstává nijak pozadu a dává o sobě výrazně znát.

CAROLINE SAYS I. – výrazný rockový pól představuje další skladba. Melodie je velmi čitelná a máme tady téměř písničkovou formu, do které se mistrovsky vklínil Jack Bruce s baskytarou a konečně i smyčcový orchestr a dokonce i sborový zpěv. Kytara je sice slyšitelná v celkové instrumentaci, ale nehraje zde zásadní roli, spíš je součástí údernmé rytmiky. Staccato varhan se spojuje se smyčci a vůbec celá orchestrace se posouvá do méně čitelného útvaru, který jako vodní vír stahuje základní melodický motiv….

HOW DO YOU THINK IT FEELS – další skladba má zvláštní strukturu. Rytmický základ je výrazný, stejně jako Dunbarovy důrazné bicí nástroje. Na sólovou kytaru se předvede Steve Hunter, který se proslavil zejména u Alice Coopera. Jestliže se nám po výrazných elektrických kytarách stýskalo, tak tady se nám jich dostane požehnaně. Další Cooperův spolupracovník Dick Wagner (oba angažovaní bezesporu přímo Ezrinem) dostanou příležitost, které patřičně využijí. Reed dobře frázuje, jeho hlas už není tak výrazný, spíš má ten nebezpečně mazlivý podtón a celé tohle pojetí se rozhodl s Ezrinem zaranžovat orchestrací, která se vnáší poměrně důrazný background. Na baskytaru se na albu objevuje i výtečný Tony Levin, zde ale opět řádí Steve Hunter na kytaru za doprovodu orchestru a hypnotických rytmů baskytary a bicích…..

OH, JIM – Reed se na albu prezentuje zpěvem a hrou na akustickou kytaru. Tahle skladba má v sobě onu uhrančivou sílu minimalismu, kde se neplýtvá tóny a rytmickými změnami a vystačí se pouze s deklamovaným zpěvem

CAROLINE SAYS II. – akustická kytara zůstává ve hře. Reed nám naservíruje další pokračování skladby. Má podmanivou atmosféru a melancholickou náladu (v lecčems podobné Johnu Lennonovi). Když do skladby vstoupí klavírní téma a bicí nástroje a konečně i mrazivě chladný mellotron, vznikne nám jedna z nejsilnějších okamžiků na albu. Střídání durových, mollových a septimových akordů z akcentovanými dobami přináší podmanivý hudební tvar. Napsat podobnou skladbu touží hodně autorů, ale nepřehltit ji v aranžmá je asi na tom to největší umění. Skvělá práce.

THE KIDS – Reedův hlas má mírně nakřáplý hlas. Ve spojení s akustickou kytarou a s pohráváním se s jednotlivými tóny (nemohu si pomoci v lecčems je to lennonovské). Utlumené pozadí s klouzavou kytarou vytěsňují důrazné bubenické nástupy B. J. Wilsona. Příjemně se to poslouchá a navozuje to těžko popsatelnou atmosféru jakéhosi smíření, nebo bilancování. Píseň je vlastně valčík, ale těžko by vás asi na něj napadlo vzít partnerku do kola. Zcela vás zaskočí, když do zvonění akustických kytar, důrazných basů a bicích najednou zazní dětský pláč, který se stává součástí téhle skladby, stejně jako neidentifikovatelné výkřiky dítěte, asi volajícího matku…. Velmi zvláštní.

THE BED – další skladba má dost podobný tvar jako dvě předešlé. Instrumentace ustoupila do pozadí a je zde Reed se svým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi zvláštní nálůady jdou z téhle skladby. Z backgroundu sem přicházejí dlouhé nezřetelné téměř psychedelické tóny. Jako bychom byli svědkem uměleckého předenesu hudební básně, v níž hudba hraje výraznou roli doprovodného zvukového obrazu. Je subtilní, hladivá, ale přesto má v sobě hodně smutku, možná tajeného strachu. Reedův hlas je natočen se zvláštním dotekem ozvěny, která se šustivě rozléhá v prostoru. Na varhany zde hraje Stevie Winwood

SAD SONG – vyvrcholení přichází z poslední skladbou má v sobě jakousi hymničnost a rozevlátost. Instrumentace drží pevně pohromadě, ale nijak nevybočuje. Smyčcový orchestr za doprovodu dechů dotváří obraz filmové hudby v širokém formátu a mírně patetickými postupy v akcentovaných dobách. Elektrické kytary kvílejí za doprovodu klavíru a pak zde máme téměř nekonečné opakování nosného tématu, kdy pod Reedovu deklamaci byl natočen sborový zpěv za dramatického hudebního doprovodu a skladba se dlouho ztišuje svým dlouhým, ale přesto působivým fade-outem….

Přiznám se, že mě na albu Berlin překvapila košatá a hlavně různorodá hudební společnost, kterou bych v Reedově okolí za normálních okolností nehledal, nebo spíš neočekával. Všechno ale způsobil producent Bob Ezrin, který jako profesionál bez nějakých skrupulí spolupracoval třeba nejen s Alice Cooperem, ale i s Pink Floyd, Rogerem Watersem, nebo i s Peterem Gabrielem.
Nemohu říct, že bych toto album hrál každý týden, ale přesto jsou okamžiky, kdy se k němu vracím a zase si v jistém slova smyslu dokážu vychutnat jeho zvláštní atmosféru….. Čtyři hvězdičky Reedovi dám.