Reed, Lou - Berlin (1973)

Ak by mal byť nejaký úvodný slogan k tejto platni, zvolil by som tento: "Tento album je určený náročnému hudobne zrelému poslucháčovi." Meno jedného z najlepších textárov, presnejšie rockových básnikov od počiatkov rock n rollovej kultúry sa mi dostalo do uší cez knihu o legende Velvet Underground a najviac v spojitosti s Davidom Bowiem. Spolupráca Bowieho a Reeda na predošlom relatívne veselom naglamovanom albume "Transformer" zaznamenala obrovský úspech. Úspech bolo to jediné, čo za roky tvrdej poctivej práce Lou nezískal. To, čo dostával, bol rešpekt umelecký ladených bytostí ako Andy Warhol, B. Ferry, B. Eno, Iggy Pop aj našich Plastic People. Plastici mi Loua a Velvet ešte viac priblížili.

Velvet Underground vo svojich začiatkoch oslovovali vzhľadom na originalitu, ktorú prinášala ich prvá LP s legendárnym banánom (od samotného guru Andyho), zvláštny okruh podivínov. Predsa na prvýkrát stráviť texty plné reálnych obrazov z podsvetia v New Yorku. VU je samotne mega-silná kapitola, ale bližšie k protagonistovi. Lou Reed, známa to citlivá duša v kuloároch odvrátenej strany rock n rollu, si bol vedomý svojho potenciálu. S prvým albumom sa mu úspechu dostalo len veľmi vlažného. I keď na debute hrala elita ala Wakeman apod. Samotné skladby neboli tie najhoršie, to čo mu chýbalo, bol silnejší smrad dekadencie. S tým prišiel pod producentskou ochrannou rukou vtedy rodiacej sa hviezdy a rockového mimozemšťana Ziggy Stardusta. Bowie obdivoval Reedovú tvorbu a originalitu. Ich spoločné dielo Transformer vypálilo Reeda do vysokých výšin komerčnej hudby, za ktorú mu v RCA potľapkávali po pleci. Predával sa excelentne. Reed ako duchovným praotec temnejšej stránky glam rocku a dekadentného rocku sa konečne dostal na zaslúžený piedestál. Až do doby...do doby, keď nepredložil RCA Viktor album BERLIN.

Mono-tématicky príbeh dvoch narkomanov z Berlina, ktorý končí uväznením Jima a samovraždou Caroline. Verím že si klepkali po čele, ako môže niekto toto ponúknuť poslucháčom. Nebolo treba žiadnych prorokov, že toto dielo v danom čase muselo byť nepochopené a priam tŕňom v oku dobovým kritikom a popovo ladením médiam. V roku 2006 u mňa začala glam rocková éra (keďže som ju nemal šancu stihnúť v jej najsilnejšej ére:-)) ). Štartérom bol David Bowie, T-Rex, Slade apod. Niekedy na konci roku 2006 som dostal odporučenie na film Zamatová Extáza - Opus velebiaci priam rozprávkovo ponímajúci tajomnú šokujúcu éru, ktorá istým spôsobom posunula hudbu o nejednu dekádu, najmä po vizuálnej stránke. Melancholickejšie a temnejšie momenty tohto filmu boli podfarbené geniálnou hudbou. Vo filme bola fiktívna postava Jacka Fairyho, ktorý istým spôsobom zosobňoval ideového motivátora, akým Reed určite bol pre glamrockerov, bez ohľadu na to, že Zamatová Extáza bol aj príbeh bisexuálov, ktorí zmenili svet - taktiež prípad svätej trojice (Reed-Bowie-Pop) dark side of rock. Atmosféra filmu sa mi vryla do pamäti už asi navždy.

Jedno upršané piatkové marcové popoludnie som sa s napätím vracal domov s CD Lou Reed - Berlin s obrovským očakávaním. Berlin sa stal o niečo neskôr Mekkou rockerov ktorým Lou Reed vyšlapal cestu. Takisto neskôr svetová verejnosť spoznala príbeh skutočnej narkomanky a jej priateľa v legendárnej knihe "Deti zo Stanice ZOO", taktiež úzko spätej s Bowiem. Hneď ako som prišiel domov, CD frčalo do playera a už to začalo. Vonku lialo, obloha bola tmavá, že už o pol piatej sa muselo svietiť, a ulice mesta vyprázdnené, do toho prenikli pripité hlasy z oslavy plnej hluku a zhúlených hlasov z ktorých sa vyvinie jedna z najkrajších úvodných melódii. Do nej Lou Reed šepotom spieva/rozpráva príbeh o osamelom páriku, v osamelom bare pri Berlínskom múre. Viac mi nebolo treba! Na túto atmosféru som celé roky čakal! Tak som žil a toto som vždy rád zažíval a chcel zažiť a chcem zažiť! Osamelý malý bar, na intímne rozhovory pri víne, pivku, čaji so slivkou.

Krátka, ale nezabudnuteľná úvodná pieseň "Berlin" bola Introm Intier. Dvojzmyselne znie "Lady Day", ako volali narkomanku a soulovú legendu Billie Holiday. Práve tu cítim temné momenty Velvet Goldmine, ktoré tam podfarboval B. Molko s T. Yorkom v covere od Roxy Music (žiakov VU a Reeda). Text "Men of good fortune" by som dal ako povinné počúvanie s priloženým prekladom. Opäť mi Reed čítal z duše "Tí čo vzišli z chudobných pomerov, dosiahli veľké ako tí čo ich mali od narodenia a znehodnotili všetko, čo vybudovali ich rodičia."

Nasledujúce dve skladby už priamo zobrazujú drámu Jima a Caroline. Príbeh začína gradovať! Vypichnem ďalší aspekt tohto nedoceneného veľdiela, a to muzikantskú stránku, ktorá je mega-špičková. Menovať nebudem. Všetko je o pár riadkov vyššie. Každopádne legendy rocku a hudby vôbec. Okrem Velvet Goldmine je tu ešte jeden film, kam by atmosféra Berlina sadla a to film "Control" o živote, diele a smrti Iana Curtisa z Joy Division, ktorý mal práve túto LP v zbierke a keď sa išiel vešať, prebehla mu očami. Nakoniec si vybral Idiota od Popa. Práve pieseň "Oh Jim" je síce takmer akustická, no to, čo tam Reed vložil, je know how VU. Statické naložené bicie so surovou basou a chladne znejúcim Louom mohol byť dokonalou predlohou pre Curtisov Joy Division či Bowieho a Popové Berlinské experimenty.

Opäť a stále sme v Berlíne. Berlin bol ako magická Mekka, symbol dekadencie aj hraníc východného bloku. Keď som ako amatersky spevák s rockom začal, myslel som si, že rocková balada musí byť niečo ako Don´t Cry od GnR, Mama I´m coming home a tisíce ďalších. Tento omyl mi vytrel z hlavy Reed, začo mu budem vďačiť celý život. Niečo tak atmosférický nádherne ladené ako je balada "Caroline Says II" nemá obdobu. Sila slov je to, v čom je Reed s Dylanom v najvyššej lige. V Lige Majstrov Slova. Jemná akustická gitara, originál piano s pedálom, oktávované prechody, no nemá to chybu. Reedov nespevácky prejav tu znie tak presvedčivo, že Caroline doslova ožile z LP. V baladicko-folkovom duchu pokračuje album aj cez nasledovné piesne "Kids" a "Bed", pravdepodobne najdepresívnejšie skladby v histórii modernej hudby s tým, že sú veľmi blízke realite nielen tej či onej doby. Čo môže byť horšie, ako keď drogovo-závislej a utýranej matke vezmú úrady deti a jej tyrana zavrú.

Koniec albumu je silne blízky koncom filmov R. W. Fassbindera, s ktorým by si Lou Reed isto mal čo povedať v tom čase. Záverečný ópus "Sad song" už akoby prezrádzal, komu ďalšiemu bude Ezrin produkovať veľdielo. Niekde za dverami študia už určite čakal Alice Cooper aby si požičal na dobu neurčitú kamarátových spoluhráčov (keďže na Welcome to my Nightmare hrala presne táto zostava, čo na tejto LP ).

V zhrnutí by som len povedal, že TOTO dielo nebolo ako Slade, T-Rex, Glitter, ani ako Yes, Jethro Tull, tzn. ikonickým artefaktom tej danej doby. Toto dielo je nadčasové viac ako Ziggy Stardust, viac ako The Wall. Silne reálne vyznievajúci obsah, podanie a kvalitná hudba z neho spravili Opus Magnum pána Reeda. Berlin je tu s nami každý deň, v každom meste, prežívala ho Christiane F. z Berlínskej stanice ZOO (v rokoch 1977-1980) či Michal Otava z Pražskej metropoly známy s Johnovho bestselleru Memento (v rokoch 1977-1985). Berlin je tu aj dnes. Denne máme pred očami príbehy stroskotancov, ktorí mohli žiť úplne inak. Vybrali si sami...
reagovat

Lou Reed je pro mě jedním z praotců amerického undergroundu. Vždycky byl něčím odlišný od hlavního rockového proudu, třebaže příslušnost k rock and rollu nikdy nepopíral. Z historického pohledu patří mezi ikony daného žánru a jeho členství v legendárních Velvet Underground je stavebním kamenem nového hudebního stylu, který se zrodil ve druhé polovině šedesátých let.
Nemyslím si, že by byl nějaký mimořádný hudebník nebo zpěvák, ale jako skladatel a zejména jako textař je neoddiskutovatelnou personou uměleckého hnutí. Nemohu tvrdit, že bych patřil mezi jeho skalní příznivce zcela jednoznačně – některá jeho alba se mi líbí – jiná mě neoslovila. Přesto k němu chovám jistý druh respektu (možná by se dalo říct i úcty) za jeho přínos a determinaci žánru, který v různých proměnách prezentovali na různých úrovních, podobách, ale přesto v jeho kolejích lidé jako Patti Smith, Tom Verlaine, Ivan Král, Phil Schoenfelt a v jistém slova smyslu i Nico….
Album Berlin možná není vnímáno jeho ortodoxními příznivci jako jeho vlajková loď, pro mě však znamenalo v řadě ohledů dost zajímavý hudební útvar, který se odvážně vzdálil jeho standardní produkci, i když to možná jiný recenzent bude vidět jinak

BERLIN – začátek, jako zachycoval nějakou hospodu nebo malé divadlo, kde není nouze o povyk nezřetelné hlasy, ale kupodivu klasické narozeninové pozpěvování Happy birthday… Téma ovládne melancholický klavír s mírným jazzovým názvukem. Reedův hlas zní jako ze záhrobí, není moc čitelný a spíš ve spojení s klavírem dotváří předobraz nějakého divadelního dramatu v podivném monologu.

LADY DAY – rockovější podoba skladby má zásadnější výraz. Mocné údery do bicích a klavírní akordy jsou doprovázeny majestátními hammondkami. Postupy mi připomínají divadelní téma, což potvrzují i mrazivé smyčce v orchestraci. Reedův hlas má v sobě tajemno a osobitý výraz. Nepotřebuje „zpívat“ v tom klasickém slova smyslu a přesto dokáže vyjádřit pocity a vyzpívat se do jádra textového obrazu. Je to moderní básník. Možná i Nick Cave v jistém slova smyslu na tomhle modelu hudby postavil leccos z toho, co od něho známe…..

MEN OF GOOD FORTUNE – těžké a dramatické téma. Potvrzuje to aranžmá skladby, které se proměnlivě nabízí v dynamických odstínech, které zasahují. Místy jako šanson, místy jako scénický obraz. Rockový základ není popřený, přesto není zcela zásadní pro prezentaci toho co Reed nabízí. Hraje zde na baskytaru fenomenální Jack Bruce, jeho groovové basy nelze přeslechnut, melodická linka jeho hry je jedinečná. Také Aynsley Dunbar se svými bicími nezůstává nijak pozadu a dává o sobě výrazně znát.

CAROLINE SAYS I. – výrazný rockový pól představuje další skladba. Melodie je velmi čitelná a máme tady téměř písničkovou formu, do které se mistrovsky vklínil Jack Bruce s baskytarou a konečně i smyčcový orchestr a dokonce i sborový zpěv. Kytara je sice slyšitelná v celkové instrumentaci, ale nehraje zde zásadní roli, spíš je součástí údernmé rytmiky. Staccato varhan se spojuje se smyčci a vůbec celá orchestrace se posouvá do méně čitelného útvaru, který jako vodní vír stahuje základní melodický motiv….

HOW DO YOU THINK IT FEELS – další skladba má zvláštní strukturu. Rytmický základ je výrazný, stejně jako Dunbarovy důrazné bicí nástroje. Na sólovou kytaru se předvede Steve Hunter, který se proslavil zejména u Alice Coopera. Jestliže se nám po výrazných elektrických kytarách stýskalo, tak tady se nám jich dostane požehnaně. Další Cooperův spolupracovník Dick Wagner (oba angažovaní bezesporu přímo Ezrinem) dostanou příležitost, které patřičně využijí. Reed dobře frázuje, jeho hlas už není tak výrazný, spíš má ten nebezpečně mazlivý podtón a celé tohle pojetí se rozhodl s Ezrinem zaranžovat orchestrací, která se vnáší poměrně důrazný background. Na baskytaru se na albu objevuje i výtečný Tony Levin, zde ale opět řádí Steve Hunter na kytaru za doprovodu orchestru a hypnotických rytmů baskytary a bicích…..

OH, JIM – Reed se na albu prezentuje zpěvem a hrou na akustickou kytaru. Tahle skladba má v sobě onu uhrančivou sílu minimalismu, kde se neplýtvá tóny a rytmickými změnami a vystačí se pouze s deklamovaným zpěvem

CAROLINE SAYS II. – akustická kytara zůstává ve hře. Reed nám naservíruje další pokračování skladby. Má podmanivou atmosféru a melancholickou náladu (v lecčems podobné Johnu Lennonovi). Když do skladby vstoupí klavírní téma a bicí nástroje a konečně i mrazivě chladný mellotron, vznikne nám jedna z nejsilnějších okamžiků na albu. Střídání durových, mollových a septimových akordů z akcentovanými dobami přináší podmanivý hudební tvar. Napsat podobnou skladbu touží hodně autorů, ale nepřehltit ji v aranžmá je asi na tom to největší umění. Skvělá práce.

THE KIDS – Reedův hlas má mírně nakřáplý hlas. Ve spojení s akustickou kytarou a s pohráváním se s jednotlivými tóny (nemohu si pomoci v lecčems je to lennonovské). Utlumené pozadí s klouzavou kytarou vytěsňují důrazné bubenické nástupy B. J. Wilsona. Příjemně se to poslouchá a navozuje to těžko popsatelnou atmosféru jakéhosi smíření, nebo bilancování. Píseň je vlastně valčík, ale těžko by vás asi na něj napadlo vzít partnerku do kola. Zcela vás zaskočí, když do zvonění akustických kytar, důrazných basů a bicích najednou zazní dětský pláč, který se stává součástí téhle skladby, stejně jako neidentifikovatelné výkřiky dítěte, asi volajícího matku…. Velmi zvláštní.

THE BED – další skladba má dost podobný tvar jako dvě předešlé. Instrumentace ustoupila do pozadí a je zde Reed se svým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi zvláštní nálůady jdou z téhle skladby. Z backgroundu sem přicházejí dlouhé nezřetelné téměř psychedelické tóny. Jako bychom byli svědkem uměleckého předenesu hudební básně, v níž hudba hraje výraznou roli doprovodného zvukového obrazu. Je subtilní, hladivá, ale přesto má v sobě hodně smutku, možná tajeného strachu. Reedův hlas je natočen se zvláštním dotekem ozvěny, která se šustivě rozléhá v prostoru. Na varhany zde hraje Stevie Winwood

SAD SONG – vyvrcholení přichází z poslední skladbou má v sobě jakousi hymničnost a rozevlátost. Instrumentace drží pevně pohromadě, ale nijak nevybočuje. Smyčcový orchestr za doprovodu dechů dotváří obraz filmové hudby v širokém formátu a mírně patetickými postupy v akcentovaných dobách. Elektrické kytary kvílejí za doprovodu klavíru a pak zde máme téměř nekonečné opakování nosného tématu, kdy pod Reedovu deklamaci byl natočen sborový zpěv za dramatického hudebního doprovodu a skladba se dlouho ztišuje svým dlouhým, ale přesto působivým fade-outem….

Přiznám se, že mě na albu Berlin překvapila košatá a hlavně různorodá hudební společnost, kterou bych v Reedově okolí za normálních okolností nehledal, nebo spíš neočekával. Všechno ale způsobil producent Bob Ezrin, který jako profesionál bez nějakých skrupulí spolupracoval třeba nejen s Alice Cooperem, ale i s Pink Floyd, Rogerem Watersem, nebo i s Peterem Gabrielem.
Nemohu říct, že bych toto album hrál každý týden, ale přesto jsou okamžiky, kdy se k němu vracím a zase si v jistém slova smyslu dokážu vychutnat jeho zvláštní atmosféru….. Čtyři hvězdičky Reedovi dám.





reagovat

Matouš @ 20.08.2012 12:49:26
Petr Gratias: Musím vyvrátit tvoje tvrzení, že album Berlin není ortodoxními příznivci považovánou za vlajkovou loď v diskografii Lou Reeda. Naopak Berlin JE jednou z vlajkových lodí! Na tomto albu se Lou Reed pokusil o svou verzi rockové opery. Je třeba si uvědomit, že Berlin byl vydán ve stejném roce jako Bowieho Ziggy Stardust, někdy v té době také bylo vydáno album Quadrophenia od The Who, všude zuřil glam-rock a co teď s rockovým písničkářstvím. Reedovi pomáhal jeho přirozený sklon k epičnosti - příběhy v pisníčkách on vyprávět vždycky uměl. Podle mého názoru se Reed se svou ambicí natočit výpravné album vypořádal naprosto excelentně. Pro lepší obeznámení s tématem doporučuju knihu věhlasného hudebního novináře Nicka Kenta. V Čechách vyšla pod názvem Těžkej nářez. Je v ní kapitola věnovaná Lou Reedovi a zachycen Kentův rozhovor s Reedem v období, kdy Berlin nahrával. Reed se sice tehdy sotva trefil do dveří, ale měl naprosto přesnou představu o tomhle albu. Skladby, které složil, jsou jedněmi z nejlepších a dodnes z tohoto alba mohutně čerpá repertoár na svých konecertech. Snad něco málo k tématům: Jako vždy se textově noří do polosvěta a podsvětí mezi přižívníky, zlodějíčky, hazardní hráče, ale také domácí tyrany (Caroline Says). Jakýmsi spodním tematickým proudem všech skladeb je prostě láska a (neuspokojená) potřeba lásky. Ty děti ve skladbě The Kids nejsou náhodou - stačí trochu poslouchat nebo si najít text a opravdu v různých jazycích volají "mami". Nahrávalo se to prý tak, že do studia přivedli nějaké svoje známé i s dětmi a na místě se snažili odtrhnout děti od matek. (Matky samozřejmě věděly o co jde, ale děti ne). Takže ten křik dětí je výrazem autentického děsu a smutku ze ztráty matky. Následující skladba The Bed jako by byla jemným pokračováním předešlé. Nosná melodická linka je velmi jemná, ale mrazivá. Textově jde o meditaci nad místem jako je postel - co všechno se v ní děje, co všechno v ní může začít i skončit... Píseň končí pozvolným vyprcháváním tónů ke kterým se přidávají subtilní ženské hlasy a působí to až mysticky. Tohle už píšu jenom kvůli dalším potenciálním čtenářům.