Reakce na recenzi:

Matouš - @ 23.04.2013

Street Hassle (Pouliční hádka) je možná nejlepší album, které kdy Lou Reed udělal. Kdo trochu zná diskografii Lou Reeda a situaci ve které se nacházel v roce 1978, kdy album vzniklo, lépe pochopí moji následující tezi. Street Hassle je Reedovým přiznáním porážky. Po tomto albu muselo být v roce 1978 už každému zřejmé, že Reed není a nikdy nebyl geniální skladatel. Ale co z této porážky dělá triumf? To, že Reed hudebně na tomto albu nejen svou porážku nezastírá, ale sám ji konturuje a silnou linkou podtrhává. Street Hassle je porážka, která se stala triumfem!

Reed, jako velký ironik, tímto albem bezohledně travestuje svůj umělecký styl a dělá to s takovou intenzitou jako nikdy předtím. Tím je tohle album nejsilnější - tou vervou a dravostí s jakou se Reed opírá sám do sebe. Působí chvílemi až sebemrskačsky, ale výsledek je úchvatný. Je to asi takové, jako kdyby Rembrandt namaloval autoportrét ve stylu Picassa, sebedeformace odhalující nepřikrášlenou pravdu. Je to jako by Reed vystoupil sám ze sebe a popsal sám sebe zvenku, jako někdo jiný. Street Hassle je stopou po takové mystické transformaci.

Je třeba zdůraznit, že část alba je nahrána studiově a část živě z koncertů. Živé nahrávky dělají ze Street Hassle syrově punkovou záležitost nejen co do verbální výpovědi, ale i té hudební (Leave Me Alone, např.)

Už počátek alba Gimmie Some Good Times začíná proměnou. Nejde o žádné nostalgické nebo sentimentální vzpomínání ke kterému se Reed občas rád uchyluje. Při poslechu syrové repetetivní kytary posluchač zjišťuje, že poslouchá vlastně Sweet Jane a že jde o záměr. Do ústředního riffu ze Sweet Jane v Gimmie Some Good Times říká Reed něco v tomhle smyslu: "Jestli je tohle to Rock´n´Rollový zvíře, [narážka na album Rock´n´Roll Animal] kterým jsem, tak je to zasranej feťák a teplouš". Je to nejlepší příklad toho, co na tomto albu Reed dělá se svou legendou - boří ji, ničí a dělá si sám ze sebe legraci. A to nejen na psychologické rovině, ale i v hudbě. Reedem hudebně deformovaný Reed zní přitom jako nejlepší, nejpravdivější Reed. Samozřejmě, že se Reed tematicky vrací k životu v New Yorku, k pouličnímu násilí, prostituci a ke vzpomínkám na svůj život v tomto prostředí. Ale dělá to jinak. Ve skladbě I Wanna Be Black říká, že nechce být zasraným studentem ze střední třídy, ale chce mít svou stabilní děvku. Na albu nejvíc zaujme titulní nečekáná jedenáctiminutová kompozice. Reed jako by v ní dostal do textu New Yorské graffitti - Na podkladu repetetivního neměnného motivu cella proplétajícího se s basovou linkou (velmi silnou, sytou, zdůrazněnou) a kytarou, Reed monotónně recituje jakýsi příběh o vraždě prostitutky nebo koho. Reed text skutečně vypráví jako by četl z novin, kontinuálně, bez jakéhokoli frázování. Ve spojitosti s kouzelnou melodií cella, ženským sborem a nabušenou basou, zní tahle skladba skvěle - křehce a přitom syrově, jemně a drsně zároveň. Za zmínku stojí i punková Leave Me Alone - brutální a monotónní řežba do kytary s temným a zároveň ostrým, nabroušeným zvukem. Tahle skladba evokuje pocit, jako by člověk šlápl na plyn nebo prostě na nějaký pedál čehosi a ono se to s ním pak už vezlo bez ohledu na jeho vůli. Hustá jízda.

Myslím, že Reed touhle deformací, touhle travestií sama sebe překonal sám sebe. Jedno z jeho nejsilnějších alb i co do naléhavosti.