Reed, Lou - Street Hassle (1978)

v roce 1978 Lou Reed jakoby zažíval špatné časy, na tomto albu vzývá ty lepší hned dvakrát - Gimmie Some Good Times a Real Good Time Together - obě řadím k tomu lepšímu na desce. Dirt, Shooting Star a Leave Me Alone jsou hodně syrové a připomínají Velvety. Titulní Street Hassle mně moc nebaví, trochu dlouhé a nudné šmrdlání violoncela nebo čeho, bohužel se svými jedenácti minutami zabírá skoro třetinu alba. Desku mám z dávné doby hodně naposlouchanou, okamžitě se mi vybavuje chuť čaje s rumem a dobře vím proč. Nedá mi to a musím si rejpnout do příšerného obalu, ale jak tak koukám na ostatní, skoro na všech obalech jeho desek vidíme buď hlavu nebo celou postavu pana Lou, no budiž. Z protekce za ty rumové dýchánky chci dát 3 hvězdy, ale nejde to.
reagovat

Egon Dust @ 14.04.2020 14:11:23
Ťažko začať s recenziou, keď dvaja páni predomnou to celkom slušne zhodnotili. Mám 3 knihy o Reedovi a aj o Velvet nejaku. Tento album bol prehra, teda jej skutočné priznanie. Nemá jediné silné miesto. Zo 70tých rokov od Reeda mi na LP chýba len album The Bells, okrem šialeného noizu v podobe ´´Metal Machine Music´´ (ten som do svojej zbierky zatiaľ nezohnal, ale chcem ho aj keď to bude to najhoršie, čo v nej bude) nič tak slabé ako Street Hassle nenahral. V anglickom jazyku nie som moc dobrý, zopár textov bolo v knihe ´´Medzi myšlenkou a vyjadrením´´, dosť sa tam opierali o skladbu ´´´The Dirt´´ a ´´Real good time together´´, a samozrejme titulnú trilógiu. Titulná vec je otras. Niečo tak monotónne od nespeváka je naozaj raritou.

Každý jeden album predtým mal aspoň nejaký styčný pozitívny bod. Dokonca je tam aj séria skvelých albumov ako ´´Transformer´´, ´´Berlin´´, ´´Sally can´t dance´´ a celkom slušný je aj ´´Coney Island Baby´´. Osobne som si veľmi obľúbil aj melodiku ´´Rock n roll Heart´´. Ako to povedal jeden z recenzistov, v roku 1978 Lou Reed prechádzal peklom. Závislosť na speede a alkohole nabrala grády, rozchod s transexuálom Rachel a nízke predaje albumov. Skúsim dať tomuto albumu ešte jednu šancu, ale prvé počutie prinieslo nemalé sklamanie. Obal LP je taktiež slabou stránkou tohto diela.

Dávam dve hviezdičky za textársky talent. Ten aj na tejto slabôtke má stále čo povedať.

muppet @ 15.04.2020 16:11:26
Ano, toto album bylo podle mého názoru taky slabší.
Na druhou stranu, pokud bych toto album v oné době, kdy vyšlo nebo kdy jsem LR začal poslouchat (70-80 léta) patřilo mezi mé první desky které jsem vlastnil, tak by možná dodnes patřilo mezi mé favority (vzpomínky, nostalgie..).

Street Hassle (Pouliční hádka) je možná nejlepší album, které kdy Lou Reed udělal. Kdo trochu zná diskografii Lou Reeda a situaci ve které se nacházel v roce 1978, kdy album vzniklo, lépe pochopí moji následující tezi. Street Hassle je Reedovým přiznáním porážky. Po tomto albu muselo být v roce 1978 už každému zřejmé, že Reed není a nikdy nebyl geniální skladatel. Ale co z této porážky dělá triumf? To, že Reed hudebně na tomto albu nejen svou porážku nezastírá, ale sám ji konturuje a silnou linkou podtrhává. Street Hassle je porážka, která se stala triumfem!

Reed, jako velký ironik, tímto albem bezohledně travestuje svůj umělecký styl a dělá to s takovou intenzitou jako nikdy předtím. Tím je tohle album nejsilnější - tou vervou a dravostí s jakou se Reed opírá sám do sebe. Působí chvílemi až sebemrskačsky, ale výsledek je úchvatný. Je to asi takové, jako kdyby Rembrandt namaloval autoportrét ve stylu Picassa, sebedeformace odhalující nepřikrášlenou pravdu. Je to jako by Reed vystoupil sám ze sebe a popsal sám sebe zvenku, jako někdo jiný. Street Hassle je stopou po takové mystické transformaci.

Je třeba zdůraznit, že část alba je nahrána studiově a část živě z koncertů. Živé nahrávky dělají ze Street Hassle syrově punkovou záležitost nejen co do verbální výpovědi, ale i té hudební (Leave Me Alone, např.)

Už počátek alba Gimmie Some Good Times začíná proměnou. Nejde o žádné nostalgické nebo sentimentální vzpomínání ke kterému se Reed občas rád uchyluje. Při poslechu syrové repetetivní kytary posluchač zjišťuje, že poslouchá vlastně Sweet Jane a že jde o záměr. Do ústředního riffu ze Sweet Jane v Gimmie Some Good Times říká Reed něco v tomhle smyslu: "Jestli je tohle to Rock´n´Rollový zvíře, [narážka na album Rock´n´Roll Animal] kterým jsem, tak je to zasranej feťák a teplouš". Je to nejlepší příklad toho, co na tomto albu Reed dělá se svou legendou - boří ji, ničí a dělá si sám ze sebe legraci. A to nejen na psychologické rovině, ale i v hudbě. Reedem hudebně deformovaný Reed zní přitom jako nejlepší, nejpravdivější Reed. Samozřejmě, že se Reed tematicky vrací k životu v New Yorku, k pouličnímu násilí, prostituci a ke vzpomínkám na svůj život v tomto prostředí. Ale dělá to jinak. Ve skladbě I Wanna Be Black říká, že nechce být zasraným studentem ze střední třídy, ale chce mít svou stabilní děvku. Na albu nejvíc zaujme titulní nečekáná jedenáctiminutová kompozice. Reed jako by v ní dostal do textu New Yorské graffitti - Na podkladu repetetivního neměnného motivu cella proplétajícího se s basovou linkou (velmi silnou, sytou, zdůrazněnou) a kytarou, Reed monotónně recituje jakýsi příběh o vraždě prostitutky nebo koho. Reed text skutečně vypráví jako by četl z novin, kontinuálně, bez jakéhokoli frázování. Ve spojitosti s kouzelnou melodií cella, ženským sborem a nabušenou basou, zní tahle skladba skvěle - křehce a přitom syrově, jemně a drsně zároveň. Za zmínku stojí i punková Leave Me Alone - brutální a monotónní řežba do kytary s temným a zároveň ostrým, nabroušeným zvukem. Tahle skladba evokuje pocit, jako by člověk šlápl na plyn nebo prostě na nějaký pedál čehosi a ono se to s ním pak už vezlo bez ohledu na jeho vůli. Hustá jízda.

Myslím, že Reed touhle deformací, touhle travestií sama sebe překonal sám sebe. Jedno z jeho nejsilnějších alb i co do naléhavosti.




reagovat

murphy @ 23.04.2013 10:31:47
ahoj! to je nejaka telepatie ? Rozebral si to hezky, no my sme u toho spis chlastali...

Matouš @ 23.04.2013 11:18:37
Ahoj, telepatie ani ne. :) Ale občas kouknu na svoje oblíbence, jestli někdo něco nepřipsal...