Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 12.05.2012

Jak už jsem naznačil před časem, britská skupina Spirogyra nějak unikala mé pozornosti, třebaže o její přítomnosti jsem věděl relativně už dlouho a pak delší čas jejich hudební produkce byla nějak méně dostupná. Nakonec jsem díky šťastné příležitosti získal jejich první studiové album a moje zvědavost mohla být ukojena.
Kapelu Spirogyra jsem slyšel ještě v dávných letech natočenou u kamaráda na magnetofonu, ale už jsem si nemohl po tolika letech vybavit název alba a v podstatě ani nějaké přesnosti a tak jsem se na album zvlášť těšil, jako na shledání s někým, koho jsem léta neviděl…
Obal alba mě přitahoval svou britskou rozverností veselých mániček se sympatickou dlouhovláskou a utíkající poštovní doručovatelkou (?!)
Trochu mě „zneklidňovala“ okolnost, že vydavatelství nebylo schopno sjednotit samotný název alba. Na hřbetě CD čtu tučným písmem St. Radiguns – zatímco na zadním přebalu St. Radigunds – ve staré dobré Anglii mi tenhle šlendrián připadne značně nepatřičný…
Vůdčí mozek kapely, kytarista a zpěvák Martin Cockerham se obklopil hudebníky pro mě neznámých jmen a tak se na album podívám trochu zblízka…

THE FUTURE WON´T BE LONG – akustická kytara s rozbíhajícím se hudebním tématem přináší pronikavým dryáčnický hlas Cockerhama a jasný a dívčím způsobem laskavý hlas Barbary Gaskin jako protipól. Instrumentace je ovšem zcela proměnlivá. Jsou zde kreativní housle Julian Cusacka a výrazná baskytara Steve Borrilla. Cockerham rychlými doprovody na akustickou kytaru žene skladbu vpřed, zatímco Cusack experimentuje s ohýbaným tónem elektrifikovaných houslí. Vokální stavba dvojhlasu je opravdu skvělá. Cusack je kreativní houslista. Není to sice kategorie jako Dave Arbus nebo Darryl Way, ale určitě si může podat ruku s Peterem Knightem ze Steeleye Span a to je také Pan houslista. Zajímavý úvod!

ISLAND – housle, jak se zatím zdá budou na albu mít prim. Cockerham se uchyluje k doprovodům kytary s občasnými akordickými proměnami a vybrnkáváním melodie, ale jsou to především doprovody, které zde nabízí. Jeho nahazovaný vokální projev je výrazný a vystupuje do popředí. Má průraznost a nosovou pronikavost. Kapela přitlačí na dynamiku a větší údernost kytary, zesílený houslový tón s mírně potlačenou baskytarou tvoří páteř téhle skladby. Cusack je opravdu vynikající a pro Spirogyra nezastupitelný.

MAGICAL MARY – další skladba se od předešlé moc lišit nebude. Dělá to hlavně instrumentace. Máme zde výraznější basovou linku, ale další nástroje zde nenalezneme. Borrill jak slyším, hraje v dost podobném stylu hry jako Louis Cennamo z Renaissance. Rytmická důraznost a přesné spojnice akcentů jsou opravdu jako vystřižené ze žurnálu. Jakási keltská zpěvnost, razance a dravost v rychlých a neustále zrychlovaných akordů vás nemine a konečně je zde i bicí baterie. Důrazný a zemitý Dave Mattacks do jejich instrumentace zapadá velmi dobře. Střídání vokálních partů Barbary Gaskin a Cocketrhama je opravdu výtečné. Perkusivní rytmy a stupňovaní basové linky zní velmi zajímavě. Napětí ve skladbě vzrůstá a posiluje její vnitřní stavbu. Borrill a Cusack se opravdu vyprofilovali v tom dobrém slova smyslu….

CAPTAIN´S LOG – šumění větru doprovází akustická kytara a vypravěčský hlas zpívajícího Cockerhama. Tohle je klasický model britského folku, jaký dělal Kevin Coyne nebo John Martyn. Šumění vichřice je střídáno tajemnými zvuky, které vnášejí do písně neklid a vzrušení. Cockehamův hlas je zvláštní. Asi ho nezapomenete, ale mám trochu dojem že získává na albu převahu nad Barbarou Gaskin. Osobně bych to viděl jinak – zpěvačce bych přenechal hlavní prostor k realizace a Cockerhamovi bych doporučil, aby se více věnoval kytarové hře a doprovody zaměnil za zajímavější kytarové party, kde by nám ukázal, že umí hrát kreativněji a nesoustředit se jenom na doprovody

AT HOME IN THE WORLD – klavírní téma mě překvapuje. Zvláště poté, když zjišťuji, že klavír na albu vůbec nemá hrát. Tady by ho přeslechl ovšem jenom hluchý. Skladba mě v čímsi připomíná rané Renaissance, zvláště když do Cockerhamova hlasu vstoupí Barbara Gaskin, které není příliš vzdálena Jane Relf. Přimixované dechy (!?) už ale na mě působí jako nadbytečné. Ne že by nebyly vkusně varanžovány, ale dodávají skladbě zbytečný patos, který mohly nahradit výraznější vokály a kytarové party. Melodická linka je ovšem příjemná.

COGWHEELS CRUTCHES AND CYANIDE – Cockerhamův hlas skladbě vévodí je v něm naléhavost a rozpoutanost, pak ovšem klesne opět do vypravěčské polohy, kdy se více opírá o obsah textu a Barbara Gaskin koloruje skladbu svým čistým vysokým vokálem, který rád poslouchám. Harmonie příjemné a basové téma důrazné s nevýbojnými bicími. Cockerham vymyslel výtečnou melodii a také Cusack svými houslemi dotváří významným způsobem její atmosféru. V lecčems se zde Spirogyra přimyká ke Steeleye Span, i když ti mají bohatší instrumentaci. Projování britského folku s rockem se zde děje ve vkusné podobě a zase do tématu vedle bicích vstupuje klavír a Cockerham dryáčnicky s netajeným patosem dramaticky servíruje podání obsahu skladby, které uzavírá vrčení hammondek (na albu je uveden na VCS3 synthesizer Tony Cox).

TIME WILL TELL – úvodní téma pro housle nám Cusacka představuje pravděpodobně ve vrcholné podobě na albu. Má čistý tón a jeho vedení smyčce je jasné a suverénní. Borillova basová linka mě pohltila, stejně jako výtečná prezentace Barbary Gaskin. Instrumentální pro mě pravděpodobně vrchol na albu (třebaže nejsme ještě u konce). Cockerhamovy kytarové doprovody jsou rytmické přesné, ale dominuje zde jednoznačně Cusack. Prolínání pianissim a fortissim je zde činěno s velkým citem a doprovázející klavír rozšiřuje spektrum instrumentace. Nechci myslet na Renaissance…. Spirogyra zde hraje jako o život a přesvědčivost je jednoznačně namístě. Výtečná skladba, třebaže ambici stát se hitem zde nesplňuje, ale tohle vůbec nevadí. Klavírní běhy jsou ve spojení s rytmikou opravdu jedinečné.

WE WERE A HAPPY CREW – klavírní doprovod je protipólem posmutnělému hlasu Baarbary Gaskin, ke které se připojuje i Cockeham. Příjemná melodická linka. Z pozadí slyším podíl synthesizeru VCS 3 hostujícího Coxe, které předtím nebylo snadné indentifikovat. Zdůrazněné basy Borrilla s tikajícími bicími Mattackse nepřeslechnete, stejně jako tónové kouzlení Cusacka. Tady ovšem vkládá Cockerham pro mě první opravdu výrazně zajímavější kytarové předivo! Škoda, že se zde nepokračovalo a nezdůraznila se tato přednost. Skladba je ovšem členitá a dobře proaranžovaná, včetně vokální linky. Je to písnička, ale žádná popěvkovitá záležitost. Struktura skladby je dobře protkaná nápady a napětí, které má v sobě gradující vyvrcholení a také varhany se dostanou mírně do popředí až skladbu ukončí mocný závěr….

LOVE IS A FUNNY THING – velmi křehký úvod. Barbara Gaskin má krásný vypravěčský hlas, který hladí jako plástev medu. Není to ovšem nějaké laciné cukrblikování, ale nádherný folkový projev staroanglického typu a slyším zde dokonce i flétnu. To je velmi výtečná posila. (Ani flétna není uvedena v instrumentaci a je nyní velmi výrazná). Cockerham zde vložil zajímavé kytarové spojnice, ale zase velmi krátké a možná až příliš opatrné… Laskavý dotek čisté krásy.

THE DUKE OF BEAUFOOT – závěr ovšem musí přijít v nočnějším duchu a tak je zde opět Cusack se svými houslovými proměnami výborného Fiedlera, který drží onu keltskou melodiku, kam vstupuje nosový vokální projev Cockerhama s jeho rychlými akustickými doprovody a Borrill topí pod svým baskytarovým kotlem. Do instrumentace vstupuje výraznější emocionální náboj a hraje se zde rychle a s výrazném nasazením. Barbara Gaskin je opět tou jakou ji chceme slyšet a mít. Výborná. Mattacks jako bubeník hraje v perkusivních doprovodech a je součástí instrumentace. Rytmickou důraznost zde drží hlavně Borrill až do rázného závěru. U konce ještě nejsme – přichází zvolnění klavírní doprovod s akustickou kytarou a zklidnění v ženském a mužském hlasu. Mattacks je opět výrazně nápadnější a Cockerham opět kvílí ve svých výškách. Nápadný patos je nepřeslechnutelný, ale očekávaný. Adorace vévody Beaufoota je zde zásadně britsky patriotistická. Cusack to odlehčuje rychlými houslovými běhy s rychlou baskytarou a opět tu máme vokální gradaci, která ukončuje celé album.

Nakonec ještě pár vlastních postřehů: Barbaru Gaskin jsem ke svému překvapení objevil ve společenství Johna Mayalla, což mě překvapilo a z hostujících hráčů, kteří nebyli součástí kvartetu Spirogyra jsem jméno bubeníka Davea Mattackse znal už z Fairport Convention, ze spolupráce s George Harrisonem a také byl přizván k Jethro Tull.
Debutní album možná nenaplnilo moje jednoznačné představy o pojetí britského folk-rocku, jak jsem měl například od Steeleye Span nebo Fairport Convention, ale přesto ho považují za zajímavý počin, kdy kapela stála na počátku své existence a díky nespornému talentu měla prokázat na dalších albech ještě něco víc. Nechci být ale skrblík a tak s mírným přimhouřením oka jim čtyři hvězdičkám dám.

A opětná nepřesnost: rok vydání 1972 (nikoliv 1971)