Spirogyra - St. Radigunds (1971)

St. Radigunds je dalším z utajených pokladů sedmdesátých let pocházející z britského soustroví.

Miluju, když se ve staré muzice spolu propojují mužské a ženské hlasy. Vokál Martina Cockerhama je jak kdysi trefně poznamenal jeden kolega správně dryáčnicky pošetilý a jeho protiklad v osobě Barbary Gaskin zase teskně něžný. Jejich společné „souboje“ jsou kořením této nahrávky. A pokud se do obsazení kapely dostanou navíc i housle, tu v rukou Juliana Cusacka, musí být o netradiční hudební zážitek postaráno.

Spirogyra v sobě mají něco málo z kolegů Renaissance, Curved Air a v náznacích atmosféry mohu vzdáleně připomínat také Savarinovi Julian's Treatment. Ale tento výčet je pouze orientační, Žádný z těcho souborů nezní tak „potrhle“ a kontroverzně jako Spirogyra. Ti občas zabřednou až do Dylanovského folku. Krystalický zvuk desky je doslova lahůdkou. Každý nástroj má dostatek prostoru a je skvostně sejmutý. Nálada alba je velice osobitá. Občas vás přehoupne do středověku, kde se motají Steeleye Span, občas do anglie šedesátých let-pár písňových fragmentů po vzoru Beatles, a někdy je to požitkářskářské divadelní představení plné masek pierotů, klaunů a všelijakých pokřivených existencí živořících mimo náši dobu i svět.

Spousta skladeb na albu v sobě nese určitý obskurně dekadentní nádech, o který se stará tu Cockerhamův vokál např. v první The Future Won´t Be Long, tu bláznivý houslový doprovod jako v druhé Island, ale někdy i vypjaté stavy Barbary Gaskin při interpretaci písně Magical Mary. Folkovou epizodou je kupříkladu klidná dvojice Captain's Log a At Home In The World.
Za topkou desky volím dvojici po sobě jdoucích čísel Cogwheels Crutches And Cyanide a Time Will Tell s nedostižnou Barbarou.

Z této desky vychází zvláštní druh magie. Její podčásti se rozdělují a zase spojují v jejím zvukovém koloritu, houslovém oparu i hlasech Martina a Barbary. Taková krása a autnticita se už dlouhé roky nikde nerodí. A možná je to dobře, člověk si pak víc váží toho, co tu kdysi bylo, co pro nás naši předci dávno zanechali.

reagovat

pinkman @ 29.10.2019 18:00:49
Přirovnávání ke Curved Air jsou mimo mísu. Spirogyra nikdy neměli s klasic rockem nic společného. Podobné bláboli se světem nesou už čtyřicet let. Vztyčné body je třeba hledat u folkových kapel, jako jsou kupříkladu Fairport Convention. Jinak Barbara Gaskin je naprostá extra třída srovnatelná snad jen s Annie Haslam.

horyna @ 30.10.2019 04:55:53
to pinkman: když už, tak mě tvorba Spirogyra připomíná i "zvrácenosti" typu Comus. Jistě, folk tam je, ale o dost drsnější než hrají třeba F. C.

Jak už jsem naznačil před časem, britská skupina Spirogyra nějak unikala mé pozornosti, třebaže o její přítomnosti jsem věděl relativně už dlouho a pak delší čas jejich hudební produkce byla nějak méně dostupná. Nakonec jsem díky šťastné příležitosti získal jejich první studiové album a moje zvědavost mohla být ukojena.
Kapelu Spirogyra jsem slyšel ještě v dávných letech natočenou u kamaráda na magnetofonu, ale už jsem si nemohl po tolika letech vybavit název alba a v podstatě ani nějaké přesnosti a tak jsem se na album zvlášť těšil, jako na shledání s někým, koho jsem léta neviděl…
Obal alba mě přitahoval svou britskou rozverností veselých mániček se sympatickou dlouhovláskou a utíkající poštovní doručovatelkou (?!)
Trochu mě „zneklidňovala“ okolnost, že vydavatelství nebylo schopno sjednotit samotný název alba. Na hřbetě CD čtu tučným písmem St. Radiguns – zatímco na zadním přebalu St. Radigunds – ve staré dobré Anglii mi tenhle šlendrián připadne značně nepatřičný…
Vůdčí mozek kapely, kytarista a zpěvák Martin Cockerham se obklopil hudebníky pro mě neznámých jmen a tak se na album podívám trochu zblízka…

THE FUTURE WON´T BE LONG – akustická kytara s rozbíhajícím se hudebním tématem přináší pronikavým dryáčnický hlas Cockerhama a jasný a dívčím způsobem laskavý hlas Barbary Gaskin jako protipól. Instrumentace je ovšem zcela proměnlivá. Jsou zde kreativní housle Julian Cusacka a výrazná baskytara Steve Borrilla. Cockerham rychlými doprovody na akustickou kytaru žene skladbu vpřed, zatímco Cusack experimentuje s ohýbaným tónem elektrifikovaných houslí. Vokální stavba dvojhlasu je opravdu skvělá. Cusack je kreativní houslista. Není to sice kategorie jako Dave Arbus nebo Darryl Way, ale určitě si může podat ruku s Peterem Knightem ze Steeleye Span a to je také Pan houslista. Zajímavý úvod!

ISLAND – housle, jak se zatím zdá budou na albu mít prim. Cockerham se uchyluje k doprovodům kytary s občasnými akordickými proměnami a vybrnkáváním melodie, ale jsou to především doprovody, které zde nabízí. Jeho nahazovaný vokální projev je výrazný a vystupuje do popředí. Má průraznost a nosovou pronikavost. Kapela přitlačí na dynamiku a větší údernost kytary, zesílený houslový tón s mírně potlačenou baskytarou tvoří páteř téhle skladby. Cusack je opravdu vynikající a pro Spirogyra nezastupitelný.

MAGICAL MARY – další skladba se od předešlé moc lišit nebude. Dělá to hlavně instrumentace. Máme zde výraznější basovou linku, ale další nástroje zde nenalezneme. Borrill jak slyším, hraje v dost podobném stylu hry jako Louis Cennamo z Renaissance. Rytmická důraznost a přesné spojnice akcentů jsou opravdu jako vystřižené ze žurnálu. Jakási keltská zpěvnost, razance a dravost v rychlých a neustále zrychlovaných akordů vás nemine a konečně je zde i bicí baterie. Důrazný a zemitý Dave Mattacks do jejich instrumentace zapadá velmi dobře. Střídání vokálních partů Barbary Gaskin a Cocketrhama je opravdu výtečné. Perkusivní rytmy a stupňovaní basové linky zní velmi zajímavě. Napětí ve skladbě vzrůstá a posiluje její vnitřní stavbu. Borrill a Cusack se opravdu vyprofilovali v tom dobrém slova smyslu….

CAPTAIN´S LOG – šumění větru doprovází akustická kytara a vypravěčský hlas zpívajícího Cockerhama. Tohle je klasický model britského folku, jaký dělal Kevin Coyne nebo John Martyn. Šumění vichřice je střídáno tajemnými zvuky, které vnášejí do písně neklid a vzrušení. Cockehamův hlas je zvláštní. Asi ho nezapomenete, ale mám trochu dojem že získává na albu převahu nad Barbarou Gaskin. Osobně bych to viděl jinak – zpěvačce bych přenechal hlavní prostor k realizace a Cockerhamovi bych doporučil, aby se více věnoval kytarové hře a doprovody zaměnil za zajímavější kytarové party, kde by nám ukázal, že umí hrát kreativněji a nesoustředit se jenom na doprovody

AT HOME IN THE WORLD – klavírní téma mě překvapuje. Zvláště poté, když zjišťuji, že klavír na albu vůbec nemá hrát. Tady by ho přeslechl ovšem jenom hluchý. Skladba mě v čímsi připomíná rané Renaissance, zvláště když do Cockerhamova hlasu vstoupí Barbara Gaskin, které není příliš vzdálena Jane Relf. Přimixované dechy (!?) už ale na mě působí jako nadbytečné. Ne že by nebyly vkusně varanžovány, ale dodávají skladbě zbytečný patos, který mohly nahradit výraznější vokály a kytarové party. Melodická linka je ovšem příjemná.

COGWHEELS CRUTCHES AND CYANIDE – Cockerhamův hlas skladbě vévodí je v něm naléhavost a rozpoutanost, pak ovšem klesne opět do vypravěčské polohy, kdy se více opírá o obsah textu a Barbara Gaskin koloruje skladbu svým čistým vysokým vokálem, který rád poslouchám. Harmonie příjemné a basové téma důrazné s nevýbojnými bicími. Cockerham vymyslel výtečnou melodii a také Cusack svými houslemi dotváří významným způsobem její atmosféru. V lecčems se zde Spirogyra přimyká ke Steeleye Span, i když ti mají bohatší instrumentaci. Projování britského folku s rockem se zde děje ve vkusné podobě a zase do tématu vedle bicích vstupuje klavír a Cockerham dryáčnicky s netajeným patosem dramaticky servíruje podání obsahu skladby, které uzavírá vrčení hammondek (na albu je uveden na VCS3 synthesizer Tony Cox).

TIME WILL TELL – úvodní téma pro housle nám Cusacka představuje pravděpodobně ve vrcholné podobě na albu. Má čistý tón a jeho vedení smyčce je jasné a suverénní. Borillova basová linka mě pohltila, stejně jako výtečná prezentace Barbary Gaskin. Instrumentální pro mě pravděpodobně vrchol na albu (třebaže nejsme ještě u konce). Cockerhamovy kytarové doprovody jsou rytmické přesné, ale dominuje zde jednoznačně Cusack. Prolínání pianissim a fortissim je zde činěno s velkým citem a doprovázející klavír rozšiřuje spektrum instrumentace. Nechci myslet na Renaissance…. Spirogyra zde hraje jako o život a přesvědčivost je jednoznačně namístě. Výtečná skladba, třebaže ambici stát se hitem zde nesplňuje, ale tohle vůbec nevadí. Klavírní běhy jsou ve spojení s rytmikou opravdu jedinečné.

WE WERE A HAPPY CREW – klavírní doprovod je protipólem posmutnělému hlasu Baarbary Gaskin, ke které se připojuje i Cockeham. Příjemná melodická linka. Z pozadí slyším podíl synthesizeru VCS 3 hostujícího Coxe, které předtím nebylo snadné indentifikovat. Zdůrazněné basy Borrilla s tikajícími bicími Mattackse nepřeslechnete, stejně jako tónové kouzlení Cusacka. Tady ovšem vkládá Cockerham pro mě první opravdu výrazně zajímavější kytarové předivo! Škoda, že se zde nepokračovalo a nezdůraznila se tato přednost. Skladba je ovšem členitá a dobře proaranžovaná, včetně vokální linky. Je to písnička, ale žádná popěvkovitá záležitost. Struktura skladby je dobře protkaná nápady a napětí, které má v sobě gradující vyvrcholení a také varhany se dostanou mírně do popředí až skladbu ukončí mocný závěr….

LOVE IS A FUNNY THING – velmi křehký úvod. Barbara Gaskin má krásný vypravěčský hlas, který hladí jako plástev medu. Není to ovšem nějaké laciné cukrblikování, ale nádherný folkový projev staroanglického typu a slyším zde dokonce i flétnu. To je velmi výtečná posila. (Ani flétna není uvedena v instrumentaci a je nyní velmi výrazná). Cockerham zde vložil zajímavé kytarové spojnice, ale zase velmi krátké a možná až příliš opatrné… Laskavý dotek čisté krásy.

THE DUKE OF BEAUFOOT – závěr ovšem musí přijít v nočnějším duchu a tak je zde opět Cusack se svými houslovými proměnami výborného Fiedlera, který drží onu keltskou melodiku, kam vstupuje nosový vokální projev Cockerhama s jeho rychlými akustickými doprovody a Borrill topí pod svým baskytarovým kotlem. Do instrumentace vstupuje výraznější emocionální náboj a hraje se zde rychle a s výrazném nasazením. Barbara Gaskin je opět tou jakou ji chceme slyšet a mít. Výborná. Mattacks jako bubeník hraje v perkusivních doprovodech a je součástí instrumentace. Rytmickou důraznost zde drží hlavně Borrill až do rázného závěru. U konce ještě nejsme – přichází zvolnění klavírní doprovod s akustickou kytarou a zklidnění v ženském a mužském hlasu. Mattacks je opět výrazně nápadnější a Cockerham opět kvílí ve svých výškách. Nápadný patos je nepřeslechnutelný, ale očekávaný. Adorace vévody Beaufoota je zde zásadně britsky patriotistická. Cusack to odlehčuje rychlými houslovými běhy s rychlou baskytarou a opět tu máme vokální gradaci, která ukončuje celé album.

Nakonec ještě pár vlastních postřehů: Barbaru Gaskin jsem ke svému překvapení objevil ve společenství Johna Mayalla, což mě překvapilo a z hostujících hráčů, kteří nebyli součástí kvartetu Spirogyra jsem jméno bubeníka Davea Mattackse znal už z Fairport Convention, ze spolupráce s George Harrisonem a také byl přizván k Jethro Tull.
Debutní album možná nenaplnilo moje jednoznačné představy o pojetí britského folk-rocku, jak jsem měl například od Steeleye Span nebo Fairport Convention, ale přesto ho považují za zajímavý počin, kdy kapela stála na počátku své existence a díky nespornému talentu měla prokázat na dalších albech ještě něco víc. Nechci být ale skrblík a tak s mírným přimhouřením oka jim čtyři hvězdičkám dám.

A opětná nepřesnost: rok vydání 1972 (nikoliv 1971)






reagovat

Borek @ 12.05.2012 14:44:49
Petr: Ano, opětná nepřesnost. Album se nahrávalo v londýnských studiích Morgan a Sound Techniques v květnu a červnu 1971 a na podzim toho roku v Británii také vyšlo, jak potvrzuje nejen obal původního LP, ale také seznam dalších titulů z katalogu B&C Records (vše 1971!):

CAS 1042: Spirogyra - St. Radigunds
CAS 1043: Shelagh McDonald - Stargazer
CAS 1044: Paul Kent - Paul Kent
CAS 1045: Harold McNair - Harold McNair
CAS 1046: Martin Carthy and Dave Swarbrick - Selections (released as Pegasus PEG 6)
CAS 1047: Shirley Collins and the Albion Country Band - No Roses (released as Pegasus PEG 7)
CAS 1048: unreleased
CAS 1049: Monty Python - Another Monty Python Record
CAS 1050: Lindisfarne - Fog On The Tyne
CAS 1051: Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
CAS 1052: Genesis - Nursery Cryme
CAS 1053: Bell And Arc - Bell And Arc

Petr Gratias @ 12.05.2012 22:21:06
Jě mě to líto, Borku,
ale dívám se na zadní stranu
CD a tam je B And C 1972.
S tím nepohnu.....

hejkal @ 13.05.2012 06:30:26
CD obsahuje chybu, čo je častý jav. Realita nepustí, album vyšiel v roku 1971, ako to potvrdzujú prakticky všetky seriózne zdroje s pôvodnou platňou v čele.

merhaut @ 13.05.2012 12:02:30
Album vyšlo v polovině září 1971, důkazů je dost a dost, například dobové recenze v říjnových anglických hudebních magazínech (Melody Maker, Record Mirror, Beat Instrumental, Disc & Music Echo), náhledy na ně jsou dohledatelné na netu.

Přebaly CD jsou často zapleveleny chybami.

Petr Gratias @ 14.05.2012 11:59:42
Takže Vám všem děkuji za vysvětlení, pánové!
Respektuji to.
No moje korektorská duše je prostě pořád ve střehu, ale mnohdy nemám kde srovnávat a tenhle bordel mě opravdu dožírá....
Díky!

Kdybych nevěděl, že toto album vyšlo o pár týdnů dříve než First Utterance od Comusu, myslel bych si, že se jimi museli inspirovat. Album bylo ve své době poměrně úspěšné. Celkový sound dává dojem, že jsou podobní debutu Comusu, ale je to přece jen více pozitivní album, není tak temné a strašidelné. Nicméně je příjemné, melodické, housle, flétna, zpěvák se zpěvačkou se výborně doplňujou. Je až neuvěřitelné kolik textu tam museli složit. Kapela přechází od instrumentálních kousků k písničkovějších pasáží. Mohu doporučit, dávám 4 hvězdy.
reagovat

Petr Gratias @ 09.03.2012 20:35:27
Zdravím, Titane....
jsem rád, že jsi nasadil tuhle kapelu.
Dlouho jsem si na ni brousil zuby, že si jejich
jedničku koupím a pak mě najednou někjdo v Bontonlandu
předešel. Provázejí ji samé dobré reference.
Musím se po ní poohlednout....
Barbara Gaskin (nemýlím-li se) byla kratší čas součástí jedné z mnoha přetransformovávaných kapel Johna Mayalla. Dave Mattackse znám z Fairport Convention, Jethro Tull, ale i od George Harrisona...
Díky za připomenutí!

Titan @ 12.03.2012 14:30:16
S Barbarou Gaskin máš pravdu, je to tak. Určitě jdi do toho, jejich hudba je opravdu skvělá. Já zatím znám od nich první a třetí desku. Doufejme, že zde přibudou další recenze, včetně tvé ;-)