adam - @ 20.04.2013 | #

Silena vec. Od prvej skladby po poslednu. Tento album je silne poznaceny vplyvom Gil Evansa, ktory to cele prearanzoval, specialne saxofony a Milesovu trubku. Vznikol popici pocin ktory patri medzi posledne super diela skurvysyna Milesa, ak teda mam pouzit jeho terminologiu.... :-D jazykovi puristi a ti co necitali jeho autobiografiu prosim na vulgarizmy nereagovat.

Napad pouzit dvoch gitaristov co sa nemusia a co hraju uplne inac dal tomuto vinylu uzasny drive a istu davku jemne sutaziveho exhibicionizmu, ktory vsak ti dvaja curaci perfektne zvladaju a pridavaju hviezdicku naviac. dokopy 4, co sa celkom zhoduje s hodnotenim vacsiny kritikov, pretoze na 5 hviezd by tam muselo byt nieco sialene a to tu nie je.

Petr Gratias @ 21.04.2013 20:06:42 | #
Zdravím, Adame...
nemýlím-li se, patříš zde na Progboardu mezi
recenzenty, kteří se zesíleněji orientují na fusion music potažmo jazz rock.
To nás tak nějak spojuje. Já jsem tenhle žánr objevil už v dobách jeho největší slávy a ani v osmdesátých letech, kdy byl řadě nových posluchačů hudbu "pro smích" jsem ho programově neopustil...
Před delší dobou jsem si pořídil velmi zajímavou biografii o Milesu Davisovi, který je obecně považován za "praotce" fusion music. K řadě jeho alb z různých uměleckých období mám velký respekt, ale osmdesátá léta mě do jisté míry v jeho tvorbě míjela.
Jednoduše jsem všechno obsáhnout nemohl. Něco jsem slyšel a byl jsem překvapen tím obratem k elektronice a funku. Někteří posluchači s viditelnou nadsázkou označovali jeho hudbu tohoto období za "diskotéku" a "funkový popík". To se mě zdá hodně nadsazené.
Mám k Milesovi Davisovi, ke kterému chovám stejný respekt (i přes jeho řadu úletů) jako k Jimi Hendrixovi. Na DVD mám jeho koncert z Paříže (Foyle: kytara, Benny Rietveld: bass, Kenny Garrett: saxofon, Kei Akagi: klávesy.... ) a není to vůbec žádná "diskotéka". Hodně nadupaného funku, ale i minimalizovaného jazzu. Miles Davis místy pracuje v tom komplexním slova smyslu jako Maurice Ravel (cítím vliv evropské hudby a promítání Davisova pobytu v Paříži koncem padesátých let) a Igor Stravinskij a jeho práce s vygradovanou dynamikou je famózní. Opakovaný motiv s připojovanými lichými rytmy... chce to hodně koncentrace...
Je škoda, žes Davisovo album shrnul hodně "minimalisticky". Já vím, že sám píšu na široké ploše třeba rozsahově ne pro každého stravitelně, ale já se těšil, že se o Davisově projektu dozvím něco víc a že sem vložíš více postřehů a pocitů..
To není výtka....
Až sem vložíš recenzi na TUTO, DECOY, WE WANT MILES, AMANDLA.... věřím, že to "napravíš".
Předem Ti děkuji! Zdravím!