Martin H - @ 24.02.2017 | #

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k rockové opeře Jesus Christ Superstar poměrně brzy. Byla 80. léta minulého století, mně bylo čtrnáct let a právě jsem začínal koketovat s hudbou. Doma se naštěstí nacházelo několik kazet s nahrávkami Beatles a především dvě kazety s tajemným názvem Jesus Christ Superstar. Dlouho jsem si říkal, co se na nich asi skrývá. Nakonec jsem neodolal, vlastně zvítězila zvědavost, a vložil jsem jednu z nich do našeho rodinného pokladu, silně šumícího kazeťáku značky Panasonic. A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem byl lapen a biblický příběh posledních sedmi dnů Ježíše Nazaretského valící se z reproduktoru mě doslova uchvátil.

Nyní již samozřejmě vím, že hudba, která mi doslova učarovala tak, že jsem ji musel poslouchat pořád dokola, je z pera skladatele Andrew Lloyd Webbera a jedná se o dílo mimořádných kvalit. Časem jsem si pořídil tuto původní verzi z roku 1970, kterou považuji oproti verzi filmové za trochu syrovější a také z hlediska pěveckých výkonů zdařilejší.

Především představitelé obou hlavních postav, tedy Ian Gillan v roli Ježíše Krista a Murray Head, jenž nazpíval part Jidáše Iškariotského, zde předvedli úžasné výkony. Stačí si poslechnout Jidášovu úvodní píseň Heaven on Their Minds a je jasné, že máme co do činění s hudebním dílem vpravdě kultovním. Ian Gillan, který byl čerstvou posilou skupiny Deep Purple, patřil v té době k těm nejzajímavějším pěvcům na rockové scéně a vtiskl své postavě tu patřičnou dávku uvěřitelnosti a rockové živočišnosti, čímž story stará téměř dva tisíce let získala nový netušený rozměr. Jeho výkon v písni Gethsemane (I Only Want to Say) je z těch, u nichž mi vždy spadne čelist a já si jenom nevěřícně říkám, že víc snad už není ani možné.

Ovšem ani jeho protivníci Pilát Pontský v podání Barryho Dennena a velekněz Kaifáš Victora Broxe tu nejsou jenom do počtu. Dennenovi se podařilo do své postavy vtisknout dilema člověka, který je, asi proti své vůli, vtažen do špinavé politické hry, v níž nakonec musí rozhodnout ve prospěch těch, kdo jej do ní dohnali. Brox jako nejvyšší velekněz sice pochopitelně hájí jen své zájmy a zájmy židovského náboženství, zároveň však svým basem vzbuzuje vskutku ďábelské představy, což svým vysokým, chvílemi až nepříjemným hlasem navíc potvrzuje postava kněze Annáše v podání Briana Keithe. Stačí si poslechnout árii Damned for All Time/Blood Money, v níž oba dva přesvědčují Jidáše ke zradě. Není divu, že ten tak soustředěnému nátlaku nakonec podlehne.

A zapomenout také nesmím na zpěvačku Yvonne Ellimanovou, která své Máří Magdaleně vtiskla neskutečnou něhu, o čemž svědčí nádherná píseň I Don't Know How to Love Him. Zpočátku jsem měl snad problém s výstupem krále Heroda, který mi přišel jako příliš kabaretní a biblické téma trošku znevažující, ale postupem času jsem pochopil, že takové odlehčení celému dílu spíše prospívá.

Rocková opera Jesus Christ Superstar mě provází podstatnou částí mého života a doufám, že ještě dlouho bude. A nebudu daleko od pravdy, když napíši, že svým významem se může rovnat operám Mozartovým a Janáčkovým, případně Gershwinovu dílu Porgy and Bess nebo Bernsteinově West Side story.

vmagistr @ 22.11.2018 12:42:37 | #
Já myslím, že se tady srovnávat docela v klidu dá. Pokud bych měl hodnotit pouze hudbu samotnou, asi bych se nedokázal rozhodnout, jestli je pro mě lepší třeba Tommy nebo Jesus Christ Superstar (někdy mám chuť na to dílo, někdy na ono). Ale co se příběhové linie týče, tahle raná koncepční alba (S. F. Sorrow nebo Tommy) mají na můj vkus dost kostrbatou dějovou linku (aby taky ne, jejich autory byli hudebníci a ne spisovatelé či scénáristé). Dějová linka Jesus Christ Superstar je (hlavně části vyprávěné z pohledu "záporáka" Jidáše Iškariotského) z mého pohledu daleko komplexnější, souvislejší a propracovanější.