Reakce na recenzi:

Martin H - @ 27.10.2017

Málokterou desku mám tak zarytou pod kůží jako toto posmrtné album Jimiho Hendrixe. Dle rodinné legendy jsem byl touto nahrávkou uspáván jako malé robátko a podle slov mé maminky to prý fungovalo dokonale. Jenže potom jsme se přestěhovali, gramofon jsme si nepořídili a na desku The Cry Of Love pomalu začal sedat prach.

Po letech, to už mě silně zajímala rocková hudba, jsem objevil doma desku, jejíž obal mě fascinoval. Na modrém pozadí hlava nějakého Jimiho Hendrixe zobrazená jako koruna košatého stromu. Nádhera. A to jsem ještě netušil, co za skvosty se skrývá v drážkách oné černé desky, pouze se ke mně doneslo, že se jedná o nejlepšího kytaristu všech dob. S touto informací a deskou pod paží jsem navštívil kamaráda, abych si ji u něj konečně poslechl.

Dnes se kamarádovi, který asi čekal někoho podobného Kirku Hammetovi či jiným kytarovým hrdinům druhé poloviny osmdesátých let, hluboce omlouvám. Musel to být pro něj asi šok, když se za všudypřítomného praskání začala z reprobeden valit úvodní píseň Freedom, nekompromisní hard rock ozdobený skvostným riffem. To ještě snesl, ale druhý kousek, skvostná baladička Drifting, velice křehké kouzlení s jemnými kytarovými tóny prokládané zvuky vibrafonu, ho přesvědčilo, že tato hudba je nad jeho síly. Byl ale natolik kamarád, že odešel do vedlejší místnosti a nechal mě můj poklad doposlouchat. Následovala jedna perla vedle druhé a já jsem seděl a nábožně poslouchal. Ani nevím, která z písní se mi líbila nejvíc, zda to byla velice ostrá Ezy Ryder, psychedelicky zasněná Night Bird Flying či snad wah wah pedálem ozdobená skladba Straight Ahead. Určitě nelze zapomenout na nádhernou píseň Angel, baladu, při níž bych vždy nejraději vzlétnul, taková je to síla. Až později jsem ocenil skladbu My Friend, v níž Jimi se svými spoluhráči předvádí představu dokonalého hospodského šramlu. A závěrečné blues Belly Button Window se stane dokonalou tečkou, vyvrcholením a zároveň zklidněním celé té hudební extáze.

Osobně desku The Cry Of Love řadím v Hendrixově diskografii mezi pět nejdůležitějších nahrávek (kromě první tří studiovek ještě deska Band of Gypsys) a nic na tom nezměnila ani deska First Rays of the New Rising Sun, která kromě materiálu z mnou opěvované desky obsahuje ještě dalších sedm skladeb. Pro mě je recenzovaná nahrávka jedinečná a dokonalá. Ukazuje Hendrixe v mnohem civilnější poloze než na dvojalbu Electric Ladyland, ale zároveň je to pořád on se svou dokonalou hrou a nepřebernou hudební invencí. Někdy si říkám, jak by asi zněl třeba v roce 1990, kdyby mu bylo dopřáno se ho dožít. Možná bych byl zklamaný, ale to už se nikdy nedozvím.