Reakce na recenzi:

Matouš - @ 03.01.2013

Od chvíle, kdy jsem poprvé slyšel první album VU, chtěl jsem vědět kdo je ta zpěvačka s tím uhrančivým hlasem v All Tomorrows parties a Femme Fatale. Vyšla tady tehdy začátkem devadesátých let přeložená biografie Nico. Od té chvíle jsem byl zaklet. Ale možná jsem byl zakletý už mnohem dřív - můj otec měl doma vinyl Drama of exile, což je její album ze začátku 80. let. K Drama of exile dlužno podotknout, že existuje ve dvou verzích - v americké a britské. A rozdíl opravdu není jen ve zvuku. Obal americké verze vidíte zde v profilu Nico. Nástroje jsou přemíchané, zvuk zploštělý, některé skladby chybějí. Britská verze je mnohem kompaktnější a není tak hudebně rotztříštěná. Ale jsem u jiného alba.

Kdo si chce poslechnout esenciální Nico, Nico takovou, jaká bytostně je, Nico temnou, ponurou, morbidní, depresivní, ale autentickou, svou, ať sáhne po desce The Marble Index. Když jsem viděl několik sporadických koncertních záznamů z té doby, s překvapením jsem zjistil, že Nico sama sebe vůbec nevnímala tak jak jsem výše popsal. Nejspíš měla za to, že tvoří jemné lyrické skladby jejichž zasněnou atmosféru má umocnit harmonium a ostatní nehudební zvuky a prostředky včetně zvukových stěn vytvářených pomocí Caleovy violy. Ale možná se mýlím, možná velmi dobře věděla co dělá. Ale nepůsobila tak. Působila jako zasněná holčička, ztracené dítě. V té samé době však tahle zasněná holčička naučila Iggyho Popa užívat heroin. Femme Fatale non plus ultra.

Deska začíná podivnými nehudebními zvuky. Vítr, vichřice, která láme větve a poráží všechno kolem. Ze zvuků vytane obraz pustiny, ruin, hald kamení ošlehávaných větrem.

Lawns of Dawns - Náhlé uzavření v těsném, úzkostném prostoru. Monotónní akordové vyťukávání klavírových kláves, nervózní, dramatické. A jakoby vítr pustiny přešel i sem dovnitř: nepravidelné bušení, bouchání jakýchci dřevěných desek, sonorní, sklepní zvuky. Čistý hlas Nico působí jako svíjející se duše v klaustrofobicky uzavřeném prostoru. Dramaticky vyhrocená skladba.

No One is There - vzdušná melodie vznášející se na drsných smyčcích nad kterými letí hlas Nico jako peří ptáků. Nico uchvacuje tím, že zatímco hudba sleduje svou melodickou linii, zpěv se od ní jen odráží, nebo se jí lehce dotýká, ale jinak léta ve svých vokálních linkách. Melodie hudby a hlasu se kouzelně protínají. Ale i tahle zdánlivá "mimoběžnost" je úchvatná. Má v sobě cosi orientálního, východního, zvláštního...

Ari´s Song - píseň věnovaná synovi, píseň lásky. Začíná pronikavými pískavými zvuky, které se přibližují a svíjejí asi tak jako světlo, když se člověk právě rodí a opouští mateřské lůno. Působivý nápěv. Nico se ve skladbě ochranitelsky a něžně vznáší...

Facing the Wind - odpovídá na Lawns of Dawns. Ponuré intro k závěrečné půli celého příběhu.

Julius Caesar... - opět dominance violy, houslí, zkrátka smyčců. Nico prostě svého syna viděla jako příštího Julia Caesara. Viděla tak vlastně každého, koho zrovna milovala (ještě když milovat dokázala).

Frozen Warnings - tady začíná peklo. Lehce, lyricky, melodicky a přece už od počátku jaksi zlověstně. Stačí nechat stupňovat krásnou melodii a změní se v šílenství. Maně si tu vzpomeneš na Rimbauda: "Posadil jsem si na klín krásu..."

Evening of Light - vyvrcholení, totální ztráta sama sebe, totální splynutí s veškerenstvem, zkosmičtění nitra a zniternění kosmu! Viola, el. kytara a zvony. Repetetivně se opakující a zdálky přibližující motiv, který se nezmění a který člověka vezme na jízdu kolem mléčné dráhy. Ten, kdo zplodil tohle, musel být Šaman s vhledem do těch nejhlubších propastí života i smrti. Zvuková smršť, noise před noisem. Osobně si myslím, že v téhle skladbě Nico dala zvuk svým pocitům při intoxikaci heroinem...

Celkově nikoli snad nadčasové, ale naprosto mimočasové dílo. Nesnadné na poslech nejen kvůli použitým prostředkům, ale i kvůli celkové ponuré atmosféře. Přesto kvalita tohoto díla se nedá redukovat jen na "ponurost", jak jsem se snažil naznačit. A tohle je pro mě Nico: Vesmír vržený do jádra pod oříškovou skořápkou.