Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 07.09.2017

Německá umělkyně Nico neměla jednoduchý život. Narození v roce 1938 v nacistickém Německu, smrt otce v koncentračním táboře a poválečný život v bídě mezi sutinami rozbombardovaného Berlína jistě nemalou měrou předurčil její osud. Ostatně její další život, věk, vydávání desek i obsah jednotlivých textů je snůškou často se popírajících informací, sama Nico různé události v různých dobých líčila jinak.

Nelze se tomu divit, třetí album Desertshore natáčela již v období těžké závislosti na heroinu - lze tedy chápat, že psala takové jinotajné texty plné útržků vzpomínek, snů a nesplněných přání. Nicméně všechny songy si Nico napsala sama, na aranžmá a nahrávání ostatních nástrojů se podílel John Cale.

V úvodní písni Janitor of Lunacy zní jen harmonium, které tu má zvuk jako kombinace varhan a mellotronu, a posmutnělý až bolestný výraz ve zpěvu Nico, která temným hlasem deklamuje verše ne nepodobné starozákonním textům a vytváří až hmatatelný dojem, že jsme v kostele na zádušní mši.

Správče šílenství,
odhal můj osud.
Nech vzkřísit oživlý sen,
odpusť jejich žalostný křik.

The Falconer - její tíživě středověká atmosféra je alespoň na chvíli projasněna krátkou klavírní mezihrou, jako když ztemnělé sakrální prostory na chvíli osvětlí zbloudilý paprsek světla. Kdesi vzadu se ozývá jemné cinkání. V My Only Child procítěným zpěvem a capella Nico připravuje svého osmiletého syna Ariho na fakt, že jednou nadejde její čas, na což ji Ari odpovídá v další, francouzsky zpívané písni Le Petit Chevalier, zčásti jemně podkreslené cembalem:

Jsem malý rytíř
pevně stojící na zemi,
jednou tě přijdu navštívit…

Abschied (Rozloučení) – temný a pomalý song s harmoniem a dokonalými a přesto znepokojivě emotivními zvuky violy je takovým dalším malým žalmem. Až romantický klavír s violou doprovází nejméně zasmušilou Afraid, i když textové se moc nepoveselíme - jako by zpěvačka odhalovalé své vlastní pocity:

Někdo jiný ti bude říkat, co si máš myslet,
a ty jsi tak krásná a přesto sama...

Industriální atmosféra čpí z Mütterlein. V pozadí slyšíme neurčité klapání, disharmonické preludování a údery do kláves piána jsou promíchané s tóny zahrané na trubku – náročná a depresivní skladba o matce, kterou zanechala v Berlíně. Trochu slabší All That is My Own zakončuje tuto ponurou, nadčasovou nahrávku, která mohla vzniknout kdysi dávno ve středověku či včera…

Nejponuřejší a zároveň mé nejoblíbenější album od Nico.