Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 05.11.2017

Jak již zde psal v předchozích recenzích Petr Gratias, každá deska Nico je jiná. Do vydání Drama of Exile jsem byl také spíše zvyklý na její zpěv doprovázený harmoniem a střídmě doplněný houslemi či violou jejího dvorního spoluhráče a producenta v jednom balení - Johna Caleho.

Od poslední desky The End z roku 1974 však uběhlo 7 let, Nico se mihla v několika filmech a po nepovedeném turné s punkovými kapelami se seznámila s hudebníkem Philippem Quilichinim, s kterým se domluvila na natočení další desky.

Výsledek v podobě alba Drama of Exile mne překvapil - rocková rytmika doplněná zkreslenou kytarou a syntenzátorem. Hudebně je velmi obtížné tuto desku zařadit – při pozorném poslechu se tu a tam objevují odkazy na alternativu i undergroundem nasáklý rock s temným gotickým oparem. Ve většině skladeb je zpracován jednoduchý vzorec, či motiv, který se stále dokola opakuje a rozvíjí. To celé je aranžérsky skvěle vyšperkováno elektrifikovanými houslemi ( v Ghenghis Khan dokonce dvě různé stopy v obou kanálech). Ten zvláštní gotický nádech skladbám dodává invenční, jakoby rozplizlá kytara Muhammada Hadi. Tomu všemu kraluje tajemný a hluboký hlas stále krásné Nico.

I dvě cover verze – od Bowieho převzatá Heroes a I'm Waiting for the Man od Velvetů přirozeně zapadly do koncepce alba.

Okolnosti při nahrávání alba byly pro chaotičnost života Nico typické. Vznikalo v atmosféře naprostého drogového šílenství. Osud vydání nahrávky a natočení druhé verze je dnes prezentován v několika verzích.

Nejpravděpodobnější je asi verze, že se firma Aura, která financovala nahrávání, dozvěděla o tom, že se někdo (Nico, zvukař,Quilichini) snažil pásky prodat jiné firmě, která nabídla vyšší částku. Lidi z Aury nahrávky údajně nedokončené nahrávky zabavili a promtně je vydali, ovšem bez souhlasu Nico.

Mě na nich nic nedokončeného nepřijde,nic mi v nich nechybí a přirozený zvuk nástrojů a zpěvu mi plně vyhovuje.

Nico s kapelou tedy museli nahrávku nahrát znovu, autorizovaná nahrávka firmy Invisible Records se však prakticky nedostala na trh a na CD vyšla až roku 1991 – shodou okolností u pražské firmy TomK.

Já vždy poslouchal, tu první, rockovější a temnější verzi – na tu druhou s nahalovaným zpěvem Nico, jiným zvukem, aranžemi a pořadím skladeb jsem si nikdy nezvyknul.