Reakce na recenzi:

Titan - @ 14.03.2018

Tato deska patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. A to nejen italské progrockové scéně. Líbí se mi více než ty nejlepší od italských progrockových velikánů typu PFM, Banco apod. Líbí se mi na ní ta absolutní nepředvídatelnost. Člověk netuší co přijde za chvíli, protože se neustále vše mění jako chameleon a to i s tím, že ne vždy se pasáže opakují. Zajímavé, že do necelých 40 minut dokázali vtěsnat tolik hudebních nápadů. Myslím si, je tato deska neprávem ve stínu těch slavnějších progrockových kapel. I když chápu, že kapely s krátkou působností mají v tomto trošku nevýhodu.

1.) Ansia - varhany, flétna, akustická kytara. Příjemná úvodní melodie, která se rozjede spolu s klavírem do jakéhosi pohádkového pochodu s tvrdší kytarou. Po dvou minutách začne mňoukavá kytara s další doprovodnou. Po třetí minutě to utichne a teprve nastoupí zpěv. Zajímavé, zpěv až v přeposlední části. Opět nastoupí tvrdší pasáž s kytarou, která zase ztichne do zpěvu s akustickou kytarou. Tyto přechody jsou typické pro italskou progresivní scénu.

2.) Confessione - klidnější úvod se po pár vteřinách přepne do velmi tvrdé pasáže, které dominuje kytara. Zpěvák naléhavě zpívá, přidá se solová kytara. Doprovodná stále pokračuje. Pomalá pasáž z úvodu vrací a opět nastupuje tvrdší refrén, kde i když italsky neumím, je slyšet ve zpěvu stejnojmenný název alba. Pak se přidá klavír po dvou a půl minutách, který je podporován sbory. A opět má slovo hard rocková pasáž s elektrickou kytarou. Za chvíli se ozve flétna, klavír. Je až neuvěřitelné co se do skladby podařilo vtěsnat. Mění se zvuky kytar i pasáž s klavírem. Nevítě co od toho dále očekávat.

3.) Una Strana Regina - smutný klavír, ploužící se varhany. Pomalý, jemný nájezd. Zpěv se nese v podobném duchu. Líbí se mi opět ty přechody, vše se zastaví, zpěvák naříká. Nastoupí varhany, klávesy, kytara. Pak vystřelí flétna jak šíp až má na první poslech člověk pocit, že mu jde utrhnout uši. Kytara opět přivrdí, až si říkám, že se rozjel další hard rock. A ono ne, ono to opět sklouzne do klídku, romantiky. Kolem páté minuty začne broukat kytara ve stylu 60.let s varhany s
psychedelickým nádechem. Ne a ono to opět nepokračuje dál, zase se to přepne na rychle drnkající kytaru. No tohle ? Takové přechody z jedné pasáže do jiné ?

4.) Il Nevare - opět další skoky, z jemného úvodu rovnou do tvrdší pasáže a naopak. Kytara je jakoby zkreslená, kňourá do psychedelických nálad. Pak se opakuje úvod, kdy to skáče z klidné pasáže do tvrdší a naopak. V závěru si zpěvák notuje s kytarou, kdy nám ukazuje, že má nemalý rozsah.

5.) L Amico Suicida - nejdelší skladba na albu, délka přesahuje 13 minut. Drnkající kytara se zkreslenými varhany zase dává tušit, že začíná pomalý nájezd. Tak už jen čekám, kdy nastoupí tvrdší přechod. Hoši si teď dali více na čas. Kolem dvou minut bublají varhany do velmi
příjemné klidné pasáže, která se opět promění v ďábelský tanec. Flétna burácí a rytmus se zrychlí. Netrvá to však dlouho, zpěvák naříká a melodicky s klávesy si pobrukuje. Jakoby zpíval ukolébavku. Klavír začne zrychlovat, a současně zpěv se vynese do výšin až z toho mrazí. Skákavý klavírní rytmus spolupracuje se zpěvem. Po šesté minutě se ozve zvuk připomínající trubku a zpěvák si popěvuje s rychlým tempem. Kytara si opět jede v tvrdém rytmu. Před osmou minutou je další melodická pasáž s klavírem. Pak opět flétna, klid. Tohle se na první poslech nedalo stíhat. Pak začnou pazvuky jako když skřípají dveře s falešnými tóny. A máme tu opět další pasáž s klidnými varhany, tentokrát bez kytar. Na to nabalují klávesy. Opět to utichne a začne zvuk připomínající kuňkavé žáby. Řekl bych, že to je kytara s nějakým efektem. Po jedenácté minutě nastoupí varhany, jakobych byl v kostele současně se zpěvem a kňouravou vydrnkávající kytarou.

6.) Confessione (strumentale) - v podstatě motiv druhé skladby, který začne rovnou od svižnější pasáže. Zpěv zde není.