Biglietto Per L'Inferno - Biglietto Per L’Inferno (1974)

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.

reagovat

Tato deska patří mezi mé vůbec nejoblíbenější. A to nejen italské progrockové scéně. Líbí se mi více než ty nejlepší od italských progrockových velikánů typu PFM, Banco apod. Líbí se mi na ní ta absolutní nepředvídatelnost. Člověk netuší co přijde za chvíli, protože se neustále vše mění jako chameleon a to i s tím, že ne vždy se pasáže opakují. Zajímavé, že do necelých 40 minut dokázali vtěsnat tolik hudebních nápadů. Myslím si, je tato deska neprávem ve stínu těch slavnějších progrockových kapel. I když chápu, že kapely s krátkou působností mají v tomto trošku nevýhodu.

1.) Ansia - varhany, flétna, akustická kytara. Příjemná úvodní melodie, která se rozjede spolu s klavírem do jakéhosi pohádkového pochodu s tvrdší kytarou. Po dvou minutách začne mňoukavá kytara s další doprovodnou. Po třetí minutě to utichne a teprve nastoupí zpěv. Zajímavé, zpěv až v přeposlední části. Opět nastoupí tvrdší pasáž s kytarou, která zase ztichne do zpěvu s akustickou kytarou. Tyto přechody jsou typické pro italskou progresivní scénu.

2.) Confessione - klidnější úvod se po pár vteřinách přepne do velmi tvrdé pasáže, které dominuje kytara. Zpěvák naléhavě zpívá, přidá se solová kytara. Doprovodná stále pokračuje. Pomalá pasáž z úvodu vrací a opět nastupuje tvrdší refrén, kde i když italsky neumím, je slyšet ve zpěvu stejnojmenný název alba. Pak se přidá klavír po dvou a půl minutách, který je podporován sbory. A opět má slovo hard rocková pasáž s elektrickou kytarou. Za chvíli se ozve flétna, klavír. Je až neuvěřitelné co se do skladby podařilo vtěsnat. Mění se zvuky kytar i pasáž s klavírem. Nevítě co od toho dále očekávat.

3.) Una Strana Regina - smutný klavír, ploužící se varhany. Pomalý, jemný nájezd. Zpěv se nese v podobném duchu. Líbí se mi opět ty přechody, vše se zastaví, zpěvák naříká. Nastoupí varhany, klávesy, kytara. Pak vystřelí flétna jak šíp až má na první poslech člověk pocit, že mu jde utrhnout uši. Kytara opět přivrdí, až si říkám, že se rozjel další hard rock. A ono ne, ono to opět sklouzne do klídku, romantiky. Kolem páté minuty začne broukat kytara ve stylu 60.let s varhany s
psychedelickým nádechem. Ne a ono to opět nepokračuje dál, zase se to přepne na rychle drnkající kytaru. No tohle ? Takové přechody z jedné pasáže do jiné ?

4.) Il Nevare - opět další skoky, z jemného úvodu rovnou do tvrdší pasáže a naopak. Kytara je jakoby zkreslená, kňourá do psychedelických nálad. Pak se opakuje úvod, kdy to skáče z klidné pasáže do tvrdší a naopak. V závěru si zpěvák notuje s kytarou, kdy nám ukazuje, že má nemalý rozsah.

5.) L Amico Suicida - nejdelší skladba na albu, délka přesahuje 13 minut. Drnkající kytara se zkreslenými varhany zase dává tušit, že začíná pomalý nájezd. Tak už jen čekám, kdy nastoupí tvrdší přechod. Hoši si teď dali více na čas. Kolem dvou minut bublají varhany do velmi
příjemné klidné pasáže, která se opět promění v ďábelský tanec. Flétna burácí a rytmus se zrychlí. Netrvá to však dlouho, zpěvák naříká a melodicky s klávesy si pobrukuje. Jakoby zpíval ukolébavku. Klavír začne zrychlovat, a současně zpěv se vynese do výšin až z toho mrazí. Skákavý klavírní rytmus spolupracuje se zpěvem. Po šesté minutě se ozve zvuk připomínající trubku a zpěvák si popěvuje s rychlým tempem. Kytara si opět jede v tvrdém rytmu. Před osmou minutou je další melodická pasáž s klavírem. Pak opět flétna, klid. Tohle se na první poslech nedalo stíhat. Pak začnou pazvuky jako když skřípají dveře s falešnými tóny. A máme tu opět další pasáž s klidnými varhany, tentokrát bez kytar. Na to nabalují klávesy. Opět to utichne a začne zvuk připomínající kuňkavé žáby. Řekl bych, že to je kytara s nějakým efektem. Po jedenácté minutě nastoupí varhany, jakobych byl v kostele současně se zpěvem a kňouravou vydrnkávající kytarou.

6.) Confessione (strumentale) - v podstatě motiv druhé skladby, který začne rovnou od svižnější pasáže. Zpěv zde není.

reagovat

Antony @ 14.03.2018 19:35:57
Jednu dobu jsem tohle album točil denně. Představuje pro mne jedno z nej na italské hudební scéně. Má nepopsatelnou atmosféru, jako z jiného světa. Proměnlivá, pestrá a kouzelná muzika. Šest hvězd, kdyby to šlo...

Snake @ 15.03.2018 08:58:46
Včera večer jsem byl v práci, při jedné volnější chvilce otevřel progboard a nevěřil svým očím. Hned dvě recky na moje oblíbená alba ? Mám snad narozeniny, nebo co ? :)

Je to skvělá deska, ale k tomu abych si ji lépe vychutnal mi překáží poněkud horší zvuk. Ne, že by to hrálo vyloženě zle, ale proti jiným albům z té doby je to přece jen slyšitelně slabší. Moje nejoblíbenější pecky jsou Confessione a funerální L'amico suicida.

Minimálně k poslechu doporučuji comebackové album Tra l'assurdo e la ragione, které obsahuje vybrané skladby z prvních dvou placek v pěkném, folk rockovém aranžmá. S elektrickou kajtrou, bubnem a expresivním vokálem Marioliny Sala.

Díky za recenzi, moc mě potěšila.

Titan @ 15.03.2018 13:11:51
Antony: souhlas. A co když to porovnáš s PFM, Banco apod. ?

Snake: Tak to jsem rád, že tě to tak potěšilo. Co se týče zvuku, možná je trochu slabší, ale zase to je v podstatě řada jiných alb. Třeba se jednou dočkáme nějakého remasteru.

Určitě vyzkouším, je zajímavý, že tady proběhl také comback po tolika letech.

Antony @ 15.03.2018 13:45:38
Titan: Když to srovnám (a samo, že srovnal již dávno), je to stejná liga, stejná emocionální účinnost, stejně intenzívní posluchačský zážitek. Akorát BIGLIETTO PER L'INFERNO je trošku víc potrhlý androš.

CD AMS ‎– AMS CD 172 /2012/
Mini-LP replica

Biglietto per l'inferno (Vstupenka do pekla) je považována za jednu z nejvlivnějších italských prog rockových kapel všech dob. Pochází z Lecca, hlavního města Lombardie a byla založena v roce 1972. O dva roky později nahrála kritikou výborně přijatý eponymní debut, který se však díky nedostatečné podpoře finančními problémy zmítaného labelu Trident nesetkal s takovým úspěchem, jaký by si zasluhoval. I přes zklamání z prodejních čísel natočila v roce 1975 jeho pokračování, ale to už Trident definitivně zkrachoval a tak nakonec vůbec nevyšlo. O několik měsíců později se kapela rozpadla...

Původní album obsahovalo pět skladeb, 35 minut symfonického, epického, ale také řádně tvrdého rocku. Při pohledu na sestavu se dvěma klávesisty by člověk snadno nabyl dojmu, že tady bude "překlávesováno", ale zmýlená neplatí. Zemitá doprovodná kytara Marca Mainettiho projev kapely přitvrzuje a posouvá hard rockovým směrem. Styl Biglietta per l'inferno bych tak přirovnal k souputníkům Buon vecchio Charlie, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Alphataurus.

Jako první tady máme čtyři minutky dlouhou Ansia. Z počátku vyklidněná skladba postupem času mohutní, graduje a slouží jako výborný odrazový můstek pro první ze dvou vrcholů alba, neuvěřitelně chytlavou palbu Confessione (Zpověď). Text písně je rozhovorem mezi knězem a na smrt odsouzeným vrahem a Claudio Canali cedí a plive slova, jak jedovaté sliny. Důrazná hard rocková kytara, sekaný rytmus, výborná melodie a expresivní zpěv mi pumpují adrenalin do žil a v instrumentální "dohře" si prožívám jeden ze svých mnoha hudebních orgasmů.

Una strana regina by se dala - s přimhouřením jednoho očka -nazvat baladou, ale ani tady nechybí pořádně štiplavá vsuvka s brutálně zkreslenou flétnou. Il Nevare je vlastně volným pokračováním předcházející písně, ale v již daleko ostřejším podání. Mám dojem, že to původně byla jen jedna dlouhá skladba, která byla rozdělená pouze z důvodu omezené kapacity vinylového kotouče a také proto, aby se vešla na singl. Skutečným vyvrcholením alba je pak čtrnáctiminutový žalm za mrtvého kamaráda, L'amico suicida (Sebevražda mého přítele). Rock progressivo italiano v té nejčistší podobě, podmanivá a melodická symfonická nádhera, vyšperkovaná několika překvapivými zvraty. Velmi specifický a neobvyklý zvuk klávesových nástrojů mi tady velice připomíná o rok starší (a vynikající !) album kolegů Alphataurus...

Reedice od AMS nabízí ještě dva bonusy, instrumentální verzi skladby "Confessione" a mírně (zhruba o minutu) prodlouženou "L'amico suicida".
Prodává se jako pěkná "papeer sleeve" a obsahuje texty, fotografie a biografii skupiny od Mathiase Schellera.

Muzika je to parádní a proto by si zasloužila co nejlepší produkci, ale bohužel, zrovna tady slyším jisté nedostatky. Těžko se to popisuje, ale trochu mi to připomíná zvuk alba "In Rock". Nečekal jsem žádné zázraky, ale zvlášť druhá polovina desky nehraje dobře a ten zážitek z poslechu trochu mi to kazí. Jen a pouze z tohoto důvodu nedám plnou palbu, tedy za čtyři.



reagovat

Brano @ 01.12.2016 19:25:53
Je mi sympatická Snakeho zanietenosť pre Rock Progressivo Italiano.V tejto oblasti sa orientujem len tak okrajovo,takže privítam každú recenziu,ktorá mi trochu rozšíri poznanie o tejto skvelej muzike.Snake,držím palce!

Snake @ 01.12.2016 19:45:53
Brano, díky. Beru to jako povzbuzení do další práce. Je toho ještě tolik...

Fan @ 03.12.2016 09:46:13
Na tuto desku mne upozornil cca před sedmi lety můj, tehdy ještě nezletilý syn, který měl svojí MP3 narvanou kompletním italským prog rockem. Tito Italové mne hned chytili za srdce. Úžasné. Snake, pokračuj prosím dál recenzích. Díky

Snake @ 03.12.2016 15:27:01
Určitě budu. Už teď mohu předběžně slíbit profily a recenze jednoalbumovkám I Santoni a Rohmer.

Album Biglietto Per L’Inferno som si kúpil na potulkách Rímom na základe obalu a matného pocitu, že ho na progarchives velebili.

Už úvodná klávesovo-klavírna vyhrávka, ktorá sa vrhne do rázneho classical rockového šantenia, naznačí, že to nebude len tak. Ansia ponúka aj pomalšie, snivé plochy, čím sa bezpochyby radí do talianskeho dobového trendu, ktorý sa vyžíval v art rocku. Album ponúka iba päť skladieb, ale aké sú to veci! Hard rocková perla Confessione využíva v plnej paráde dvoch klávesákov i gitaristu, pričom naliehavý taliansky spev je samozrejmosťou. Od tvrdých pasáží sa v mihu prejde do snivých plôch a naopak, majstrovské! Clivý úvod ovára nádhernú krehkú kompozíciu Una strana regina, ktorá načrela hlboko do art rockových vôd, neskôr splieta nielen hard rockové smršte, ale aj náročnejšie kompozičné búrky a je to celé podivuhodne konzistentné, jeden motív vpláva do druhého bez hromobitia a zrazu je tu Il nevare, čo je fakt parádna hard rocková záležitosť. Záverečná skladba L'amico suicida sa na ploche necelej štvrťhodiny vybúri dosýta. Všetko, čo zdobilo predchádzajúce štyri kúsky, je tu umocnené na druhú, čo viac si priať.

Na cédéčku sa nachádza aj béčko singlu Una strana regina, a síce inštrumentálna verzia skladby Confessione.

Tento album som si zamiloval a každý deň, keď si ho pustím, je pre mňa sviatkom. A tak tomu bolo aj dnes.

reagovat

Fan @ 30.04.2012 12:24:41
Naprostý souhlas. Italský artrock je úžasný. U nás absolutně nedoceněný.
Také bych se chtěl toulat po Věčném městě a kupovat takovéto perly.

hejkal @ 30.04.2012 13:04:06
Vďaka jednému projektu som tam párkrát zavítal a mám vyhliadnutý jeden obchodík pri vlakovej stanici, kde som vždy niečo zobral. Taliani mali úžasnú scénu.