Reakce na recenzi:

horyna - @ 08.11.2019

To, jak silně můžou působit určité hudební indicie prostřednictvím recenzí na tomhle, nebo "bratrském" hudebním webu Rockovica, jsem se před pár dny přesvědčil na vlastní kožu. Italský "filantrop" kolega Snake, léta proslulý svým obdivem a mravenčí prací v oboru RPI, přesněji rock progressivo italiano (tady je snad jasné, že jde o myšlenky z oblasti hudební, ne erotické:-) , je pravidelným přispěvatelem a rovněž hybatelem mnoha devizových transakcí určitého počtu nás přísedících. A byly to právě jeho poslední tipy a do detailu vypilované recky, které ve mně znovu a po několika měsících abstinence, opět podpálili zájem o italskou sedmdesátkovou produkci.

Když jsem se onehdy na toto téma bavil se známým též hudebním nadšencem, a laicky představoval hudební produkci z Apeninského poloostrova, dotyčný velice bedlivě poslouchal a velmi se divil, jak velké procento v hudebním art-rocku sedmé dekády zaujímají právě kapely z tohoto kraje. Základní dedukcí jsem mu velice hrubě nastínil nějakou 20-ti % účast italských kapel na vývoji žánru a stylu. Možná mne znalci opraví, ale pokud tu naprostou většinu v té době produkovala množstevně nedostižná Británie (dejme tomu 60%), tehdy ještě hubeňoučká Amerika nějakých 10%, ostatní státy dohromady rovněž za deset (Německo, Francie, Holandsko-jen takové drobky), pak logicky na taloše zbývá část největší. Jde spíš o fikci s důrazem vysvětlit neználkovi "úspěchy" Italských "bratrů" v tomto hudebním odvětví.

Když pominu "svatou" a tolika propíranou trojici- PFM, Banco a Le Orme, jako základní stavební kameny art-rocku z jižní oblasti (u břehů Temže zrcadlově např. trojice Deep P, Led Z. a UFO), pak je tu celá nevyčerpatelná zásobárna ostatních, kvalitou zcela srovnatelných kapel, jejichž jména už třeba tak známá nejsou. Pojem Biglietto per l'inferno do této kategorie lze zahrnout rovněž a jejich ambice v oblasti kompozice a ovládání jednotlivých nástrojů jsou zcela srovnatelné. Nebudu už do mrtě rozebírat jednotlivé skladby, jako před půl rokem kolega Titan. To co mne osobně na kapelách z této jižní provenience nejvíce baví, je bohatství nápadů, které do své muziky velice ladně zahrnují. Je absolutně neodhadnutelné, s čím vším přijde ta která kapela v určité části určité skladby. Dědicové velkých Římanů v sobě zkrátka mají velkého hudebního ducha, který jim umožňuje operovat s množstvím všemožných variací a harmonických struktur. Skladby těchto kapel působí jako skládanky puzzle, také jsou tvořeny ze stovek přesně zapadajících dílků a také spolu tvoří úžasné celky, okouzlující vaše ne oči, ale tentokrát uši. Rozličná plejáda všemožných klávesových, dechových a strunných nástrojů pak jen podbarvuje už tolik variabilní celkový výsledek. Výsledek, který stojí u Biglietto per l'inferno rozhodně za trochu té posluchačské námahy.