Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 02.05.2012

Jméno Joe Cocker jsem objevil prostřednictvím jeho famózní prezentace na albu Woodstock, které vyšlo za minulého režimu i u nás na labelu Supraphon. S jeho tvorbou jsem se postupně seznamoval s jednotlivými písněmi na rockových diskotékách v první polovině sedmdesátých let, ale i později na řadě dalších alb.
Musím konstatovat, že Joe Cocker byl pro mě opravdu první syrový interpret a že jsem do té doby neslyšel nikoho zpívat tak jako to uměl on. Samozřejmě byl zde už dávno před ním legendární Ray Charles, který byl jeho inspirací, ale v mém mládí stál Charles tak trochu pro mě mimo, protože jsem byl rocker a rockový doprovod Cockerovy studiové a koncertní kapely – Mad Dogs Englishmen bylo pro mě rozhodující. (Až později jsem si objevil Ray Charlese a v USA byl pro mě jeho významným souputníkem David Clayton-Thomas).
Cockerův hlas měl v sobě mimořádnou vnitřní naléhavost, které jsem uvěřil a jeho „nemocný hlas“ jsem vnímal jako tu nejautentičtější pěveckou výpověď. Jeho první album mám ve své sbírce a myslím, že je to velmi zdařilý debut, který je třeba doma mít jako klíčový projekt z oblasti z oblasti bílého soulu, rocku a rhythm and blues….

FEELING ALRIGHT – už úvodní skladba je pro mě famózním okamžikem. Kytarista David Mason napsal skladbu pro Traffic, ale myslím, že v podání Joe Cockera je ještě více strhující a pohlcující… Ano, znám ji ještě z podání Grand Funk Railroad na dvojalbu Mark, Don And Mel (1969-1971) – která je více hardrocková, ale cockerovská verze, jak člověk stárne se mi jeví jako nejpřesvědčivější. Je zde úžasný „feeling“ a to nejenom v názvu, ale i v jedinečné interpretaci v bytelným doprovodem, kde nechybějí i pověstné vokalistky od Ray Charlese – Brenda Holloway, Merry Clayton a Patrice Holloway, kteří skladbě dodávají úžasnou podmanivost, stejně jako rytmika a klavír. Parádní záležitost!

BYE BYE BLACKBIRD – další skladba je rovněž převzatá – je to rhythm and blues, „černošštější“ než než černochů (to je myšleno jako maximální poklona). Tuhle skladbu nazpíval i Eric Burdon, ale tahle verze je mi bližší. Kytarové sólo (tak jak ho neznáme) zde zahraje Jimmy Page (v té době čerstvý Zeppelin). Hraje jinak než jsme zvyklí, což byl cílený záměr a troufnu si prohlásit, že by ho podle stylu hry zde málokdo identifikoval. Pěvecký background se zde změnil – máme zde Madeleine Bell, Sunny Weetman a Rosettu Hightower (které nastartovala v sedmdesátých letech sólovou kariéru). Myslím, že hudební a především pěvecká prezentace je tady na jedinečné úrovní vysokých interpretačních schopností…..

CHANGE IN LOUISE – údernější základ další skladby představí Cockerovu vlastní skladbnu, kterou vytvořil s vynikajícím instrumentalistou Chrisem Staintonem. Hraje zde na bicí Mike Kellie ze Spooky Tooth a na kytaru Skot Henry McCullough, který hrál ve Wings Paula McCartneyho. Skladba má přehledný instrumentálnái doprovod, který se výtečně přizpůsobuje Cockerovu interpretačnímu vkladu se Su a Sunny Weetman, kteří opět koření svými strhujícími vokály, které už zůstávají u Cockera vlastně dodnes nedílnou součástí jeho prezentací. Syrové, nekompromisní a přesto velmi velmi věrohodné pojetí!

MARJORINE – výrazný rytmický vstup ve středním tempu, ve kterém vedle baladické tématiky vstupují Cocker do rockové polohy, která ovšem nepotlačuje hudební aranžmá s výtečně swingujícím klavírem Staintona, který zde vévodí. Na kytary se zde potkávají Albert Lee a Jimmy Page – zajímavá vokální mezihra má zvláštní půvab. Další skladba, kde Cocker předvádí, že i na jeho poměry v subtilnějším podání, neztrácí nic ze své syrovosti a přesvědčivosti…

JUST LIKE A WOMAN – skladba Boba Dylana Cockera inspirovala k zajímavé verzi. Je výrazně pomalá a možná více procítěnější. Interpretačně samozřejmě více v kořenech a emocionálnější než od Dylana. Na hammondky zde hraje člen Procol Harum Matthew Fisher, rovněž i jejich bubeník B. J. Wilson. Na klavír Tommy Eyre – Cockerův několikaletý spoluhráč. Také zde hraje v méně nápadné roli i Jimmy Page. Tahle interpretace je velmi přitažlivá a věrohodná, že bych si byl schopen místy splést Cockera s Clayton-Thomasem. Asi se najdou posluchači, kteří budou Cockerovu coververzi považovat za zdařilejší než originál – což ale nebudu komentovat. (Líbí se mi obě stejně i když je každá totálně jiná)…

DO I STILL FIGURE IN YOUR LIFE? – umírněný úvod s příjemně znějícími hammondkami Steve Winwooda, s Mikem Kelliem na bicí a Staintonem na baskytaru a klavír nám nabízejí soul jako zvon. Je to převaztá záležitost, ale opravdu mimořádně pojednaná, kde nechybějí ani ty pověstném vokalistky v pozadí. Na písni se mi líbí, že začíná jakoby nenápadně zvolna v mírném tempu a má svoje dramatické erupce, kdy Cocker přitápí pod svým virtuálním pěveckým kotlem a amáme možnost si vychutnat jeho jedinečnou interpretaci, v níž bych si dokázal představit jeho duet i s takovou Janis Joplin , anebo v té době se už nápadně prosazující Maggie Bell. Další výborný příspěvek!

SANDPAPER CADILLAC – skladba z vlastní dílny (v kooperaci se Staintonem). Klavírní téma s bublajícími hammondkami v pozadí společně s důraznou baskytarou si obslouží Stainton sám, za asistence důrazných a nekomplikovaných bicí Clema Cattiniho a přítomného Jimmyho Page, který i zde dokáže být umírněným doprovazečem a ne razantním sólistou jak ho známe z historie. Skladba má šťavnatý základ a rockové téma prolínané s emocionální baladičností. Na koncertech musela mít opravdu mimořádnou podobu po všech stránkách…..

DON´T LET ME BE MISUNDERSTOOD – převzatá skladba s velmi zajímavým úvodem, který mi připomíná, že i o Cockera se mírně otřela psychedelie. Skladbu ovšem nazpíval v rychlejší a hektičtější verzi Eric Burdon společně s Animals ještě před Cockerem. Skladba je natolik silná v originálním provedené, že se nedivím, že inspirovala jak Burdona tak Cockera. Je výtečná a má velmi kvalitní základy. Rhythm and blues, soul a balada v jednom spojení. Na elektrické piano zde hraje v jazzovém stylu Tommy Eyre a považuji ho za velmi zdařilé, stejně jako jeho pokračování na hammondky Chrisem Staintonem. Henry McCullough zde velmi decentně používá wah wah pedal s elektrckzými vibrátem a musím konstatovat, že skladbu považuji za jednu z nejlepších co zde dramaturgie zavedla. McCullough zde hraje kytarové sólo, v němž rozvíjí základní téma… Škoda, že je předčasně ukončeno…. Velmi dobrá záležitost.

WITH A LITTLE HELP FROM MY FRIENDS – masivní úvod s patřičným patos instrumentace. Poté se před mikrofon postaví Cocker s doprovodem Staintonovy baskytary a konečně se přihlásí s důrazným rockovým akcentem kapela s nápadným rockovým spodkem. Jsou zde ovšem i ony vynikající sboristky, které se zde s Cockerem propojují skutečně par excellence – interpretace jako bič. Ve srovnání s Beatles zde máme úplně jinou skladbu, která dostala soulovou dravost a řízný základ. Práce s dynamikou je zde na jedinečné úrovni s velkou vnitřní impresí. John Lennon a Paul McCartney byli nadšeni z této verze a odeslali Cockerovi dopis s velkou poklonou, čehož si Cocker velmi považoval a považoval to za mimořádné uznání své práce…. Vynikající skladba po všech stránkách, jsou zde mírně namixovány i dechy. Woostockovská verze je ještě více strhující ve svém live provedení.

I SHALL BE RELEASED – jsme v závěru alba… Máme tu výtečnou coververzi další známé skladby Boba Dylana. Nahrál ji tehdy s kapelou Band, což skladbě a Dylanovi hodně prospělo. Vždycky lákala k přepracovávání – jenom pro zajímavost připomenu, že české verzi u nás dávno natočil Petr Němec s Flamingem, ale taky Martha Elefteriadu. Dylan – aniž tušil založil téma pro soul, aniž by tohle při své prvotní myšlence měl na mysli. Na hammondky zde hraje Steve Winwood, rytmiku Stainton a Kellie a kytaru McCullough. Společně s vynikajícími sbory a dokonce s podporou smyčcového aranžmá zde vznikla nádherně smutná a nostalgická píseň s cockerovským chraplavým pojetím v tom nejvroucnějším slova smyslu. Ke skladbě se vracím občas rád, protože mi připomíná Cockera v té jeho krásné baladické poloze….

Popravdě řečeno, překvapilo mě, že Joe Cocker nenalezl na Progboardu dosud svůj prostor a že jsem to já, kdo ho sem „přivedl“… Ani Jarda Merhaut, Hejkal, PaloM, Ohnothimagen, Mirek Kostlivý….(abych se někoho nedotkl, kdo má rád „starou“ hudbu a neuvedl jsem ho) ho míjejí. No, někdo musel začít….
Velmi zdařilé album. Už samotný obal alba s modifikovanou barevnou fotografií protagonisty strhuje svou živočišností a netajenou emocionalitou. Kdo ho neznáte, měli byste to rychle napravit. Je tady řada NEJ, za které chci dekorovat album pěti hvězdičkami.