Cocker, Joe - With A Little Help From My Friends (1969)

Po Vanu Morrisonovi se stal Joe Cocker dalším, kdo dokázal, že i prachsprostý bělouš - ještě ke všemu z Ostrovů - může svým zpěvem směle konkurovat svým černým soulovým kmotrům, v jeho případě především Rayi Charlesovi, svému největšímu vzoru. Už na svém slavném debutu je jeho hlas nezaměnitelný a ve svých pětadvaceti má patinu životem drceného čtyřicátníka. Jeho soul je stejně hluboký a procítěný jako u žánrových klasiků, ale výběrem repertoáru i rockovější instrumentací míří především do řad bílého publika.

Narozdíl od zmíněného Morrisona je od počátku hlavně interpretem, ačkoli album obsahuje i tři písně, které napsal spolu s klávesistou svého Greasy Bandu Chrisem Staintonem a nejde o žádné podřadné vycpávky (mým favoritem je Marjorine). Nicméně těžiště leží jasně v převzatých skladbách, jejichž originální úpravy ale netrpí přílišnou poplatností původním verzím. Jako první samozřejmě vytane na mysli titulní a pro Cockerovu kariéru klíčová předělávka popěvku With a Little Help from My Friends od The Beatles, z něhož sheffieldský křikloun vybudoval mohutnou soulovou baladu a mimo jiné tak stvořil i jednu z hymen woodstockého národa. Výrazně si přizpůsobil i dvě Dylanovy písně (Just Like a Woman, I Shall Be Released), což vzhledem ke značně odlišnému pěveckému naturelu nepřekvapí. Méně netradičně pojal Don't Let Me Be Misunderstood, výborně si poradil s hybným kouskem Feeling Alright z repertoáru skupiny Traffic.

Vedle členů doprovodné kapely se na nahrávce podílela i řada es soudobé muzikantské smetánky jako Jimmy Page nebo Steve Winwood (v coveru "svých" Traffic ovšem nefiguruje) a mihne se tu i jedno eso let příštích - budoucí akcelerátor bowieovských majstrštyků Tony Visconti. Nejsme ale svědky žádných sólistických exhibicí, všichni hrají na zpěváka a Cockerův hlas eskalující od rozněžnělých přes dravě rytmické až po pateticky vypjaté, sbory vyztužené polohy, utáhne celou desku s prstem v nose. Popové úlitby Cockerových slabších let jsou zatím daleko a album With a Little Help from My Friends ho zachycuje v té nejlepší formě a především s repertoárem odpovídající kvality.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jméno Joe Cocker jsem objevil prostřednictvím jeho famózní prezentace na albu Woodstock, které vyšlo za minulého režimu i u nás na labelu Supraphon. S jeho tvorbou jsem se postupně seznamoval s jednotlivými písněmi na rockových diskotékách v první polovině sedmdesátých let, ale i později na řadě dalších alb.
Musím konstatovat, že Joe Cocker byl pro mě opravdu první syrový interpret a že jsem do té doby neslyšel nikoho zpívat tak jako to uměl on. Samozřejmě byl zde už dávno před ním legendární Ray Charles, který byl jeho inspirací, ale v mém mládí stál Charles tak trochu pro mě mimo, protože jsem byl rocker a rockový doprovod Cockerovy studiové a koncertní kapely – Mad Dogs Englishmen bylo pro mě rozhodující. (Až později jsem si objevil Ray Charlese a v USA byl pro mě jeho významným souputníkem David Clayton-Thomas).
Cockerův hlas měl v sobě mimořádnou vnitřní naléhavost, které jsem uvěřil a jeho „nemocný hlas“ jsem vnímal jako tu nejautentičtější pěveckou výpověď. Jeho první album mám ve své sbírce a myslím, že je to velmi zdařilý debut, který je třeba doma mít jako klíčový projekt z oblasti z oblasti bílého soulu, rocku a rhythm and blues….

FEELING ALRIGHT – už úvodní skladba je pro mě famózním okamžikem. Kytarista David Mason napsal skladbu pro Traffic, ale myslím, že v podání Joe Cockera je ještě více strhující a pohlcující… Ano, znám ji ještě z podání Grand Funk Railroad na dvojalbu Mark, Don And Mel (1969-1971) – která je více hardrocková, ale cockerovská verze, jak člověk stárne se mi jeví jako nejpřesvědčivější. Je zde úžasný „feeling“ a to nejenom v názvu, ale i v jedinečné interpretaci v bytelným doprovodem, kde nechybějí i pověstné vokalistky od Ray Charlese – Brenda Holloway, Merry Clayton a Patrice Holloway, kteří skladbě dodávají úžasnou podmanivost, stejně jako rytmika a klavír. Parádní záležitost!

BYE BYE BLACKBIRD – další skladba je rovněž převzatá – je to rhythm and blues, „černošštější“ než než černochů (to je myšleno jako maximální poklona). Tuhle skladbu nazpíval i Eric Burdon, ale tahle verze je mi bližší. Kytarové sólo (tak jak ho neznáme) zde zahraje Jimmy Page (v té době čerstvý Zeppelin). Hraje jinak než jsme zvyklí, což byl cílený záměr a troufnu si prohlásit, že by ho podle stylu hry zde málokdo identifikoval. Pěvecký background se zde změnil – máme zde Madeleine Bell, Sunny Weetman a Rosettu Hightower (které nastartovala v sedmdesátých letech sólovou kariéru). Myslím, že hudební a především pěvecká prezentace je tady na jedinečné úrovní vysokých interpretačních schopností…..

CHANGE IN LOUISE – údernější základ další skladby představí Cockerovu vlastní skladbnu, kterou vytvořil s vynikajícím instrumentalistou Chrisem Staintonem. Hraje zde na bicí Mike Kellie ze Spooky Tooth a na kytaru Skot Henry McCullough, který hrál ve Wings Paula McCartneyho. Skladba má přehledný instrumentálnái doprovod, který se výtečně přizpůsobuje Cockerovu interpretačnímu vkladu se Su a Sunny Weetman, kteří opět koření svými strhujícími vokály, které už zůstávají u Cockera vlastně dodnes nedílnou součástí jeho prezentací. Syrové, nekompromisní a přesto velmi velmi věrohodné pojetí!

MARJORINE – výrazný rytmický vstup ve středním tempu, ve kterém vedle baladické tématiky vstupují Cocker do rockové polohy, která ovšem nepotlačuje hudební aranžmá s výtečně swingujícím klavírem Staintona, který zde vévodí. Na kytary se zde potkávají Albert Lee a Jimmy Page – zajímavá vokální mezihra má zvláštní půvab. Další skladba, kde Cocker předvádí, že i na jeho poměry v subtilnějším podání, neztrácí nic ze své syrovosti a přesvědčivosti…

JUST LIKE A WOMAN – skladba Boba Dylana Cockera inspirovala k zajímavé verzi. Je výrazně pomalá a možná více procítěnější. Interpretačně samozřejmě více v kořenech a emocionálnější než od Dylana. Na hammondky zde hraje člen Procol Harum Matthew Fisher, rovněž i jejich bubeník B. J. Wilson. Na klavír Tommy Eyre – Cockerův několikaletý spoluhráč. Také zde hraje v méně nápadné roli i Jimmy Page. Tahle interpretace je velmi přitažlivá a věrohodná, že bych si byl schopen místy splést Cockera s Clayton-Thomasem. Asi se najdou posluchači, kteří budou Cockerovu coververzi považovat za zdařilejší než originál – což ale nebudu komentovat. (Líbí se mi obě stejně i když je každá totálně jiná)…

DO I STILL FIGURE IN YOUR LIFE? – umírněný úvod s příjemně znějícími hammondkami Steve Winwooda, s Mikem Kelliem na bicí a Staintonem na baskytaru a klavír nám nabízejí soul jako zvon. Je to převaztá záležitost, ale opravdu mimořádně pojednaná, kde nechybějí ani ty pověstném vokalistky v pozadí. Na písni se mi líbí, že začíná jakoby nenápadně zvolna v mírném tempu a má svoje dramatické erupce, kdy Cocker přitápí pod svým virtuálním pěveckým kotlem a amáme možnost si vychutnat jeho jedinečnou interpretaci, v níž bych si dokázal představit jeho duet i s takovou Janis Joplin , anebo v té době se už nápadně prosazující Maggie Bell. Další výborný příspěvek!

SANDPAPER CADILLAC – skladba z vlastní dílny (v kooperaci se Staintonem). Klavírní téma s bublajícími hammondkami v pozadí společně s důraznou baskytarou si obslouží Stainton sám, za asistence důrazných a nekomplikovaných bicí Clema Cattiniho a přítomného Jimmyho Page, který i zde dokáže být umírněným doprovazečem a ne razantním sólistou jak ho známe z historie. Skladba má šťavnatý základ a rockové téma prolínané s emocionální baladičností. Na koncertech musela mít opravdu mimořádnou podobu po všech stránkách…..

DON´T LET ME BE MISUNDERSTOOD – převzatá skladba s velmi zajímavým úvodem, který mi připomíná, že i o Cockera se mírně otřela psychedelie. Skladbu ovšem nazpíval v rychlejší a hektičtější verzi Eric Burdon společně s Animals ještě před Cockerem. Skladba je natolik silná v originálním provedené, že se nedivím, že inspirovala jak Burdona tak Cockera. Je výtečná a má velmi kvalitní základy. Rhythm and blues, soul a balada v jednom spojení. Na elektrické piano zde hraje v jazzovém stylu Tommy Eyre a považuji ho za velmi zdařilé, stejně jako jeho pokračování na hammondky Chrisem Staintonem. Henry McCullough zde velmi decentně používá wah wah pedal s elektrckzými vibrátem a musím konstatovat, že skladbu považuji za jednu z nejlepších co zde dramaturgie zavedla. McCullough zde hraje kytarové sólo, v němž rozvíjí základní téma… Škoda, že je předčasně ukončeno…. Velmi dobrá záležitost.

WITH A LITTLE HELP FROM MY FRIENDS – masivní úvod s patřičným patos instrumentace. Poté se před mikrofon postaví Cocker s doprovodem Staintonovy baskytary a konečně se přihlásí s důrazným rockovým akcentem kapela s nápadným rockovým spodkem. Jsou zde ovšem i ony vynikající sboristky, které se zde s Cockerem propojují skutečně par excellence – interpretace jako bič. Ve srovnání s Beatles zde máme úplně jinou skladbu, která dostala soulovou dravost a řízný základ. Práce s dynamikou je zde na jedinečné úrovni s velkou vnitřní impresí. John Lennon a Paul McCartney byli nadšeni z této verze a odeslali Cockerovi dopis s velkou poklonou, čehož si Cocker velmi považoval a považoval to za mimořádné uznání své práce…. Vynikající skladba po všech stránkách, jsou zde mírně namixovány i dechy. Woostockovská verze je ještě více strhující ve svém live provedení.

I SHALL BE RELEASED – jsme v závěru alba… Máme tu výtečnou coververzi další známé skladby Boba Dylana. Nahrál ji tehdy s kapelou Band, což skladbě a Dylanovi hodně prospělo. Vždycky lákala k přepracovávání – jenom pro zajímavost připomenu, že české verzi u nás dávno natočil Petr Němec s Flamingem, ale taky Martha Elefteriadu. Dylan – aniž tušil založil téma pro soul, aniž by tohle při své prvotní myšlence měl na mysli. Na hammondky zde hraje Steve Winwood, rytmiku Stainton a Kellie a kytaru McCullough. Společně s vynikajícími sbory a dokonce s podporou smyčcového aranžmá zde vznikla nádherně smutná a nostalgická píseň s cockerovským chraplavým pojetím v tom nejvroucnějším slova smyslu. Ke skladbě se vracím občas rád, protože mi připomíná Cockera v té jeho krásné baladické poloze….

Popravdě řečeno, překvapilo mě, že Joe Cocker nenalezl na Progboardu dosud svůj prostor a že jsem to já, kdo ho sem „přivedl“… Ani Jarda Merhaut, Hejkal, PaloM, Ohnothimagen, Mirek Kostlivý….(abych se někoho nedotkl, kdo má rád „starou“ hudbu a neuvedl jsem ho) ho míjejí. No, někdo musel začít….
Velmi zdařilé album. Už samotný obal alba s modifikovanou barevnou fotografií protagonisty strhuje svou živočišností a netajenou emocionalitou. Kdo ho neznáte, měli byste to rychle napravit. Je tady řada NEJ, za které chci dekorovat album pěti hvězdičkami.



reagovat

hejkal @ 02.05.2012 12:08:22
Joe Cocker je samozrejme HLAS, ktorý milujem, jeho tvorba, resp. interpretácie však vcelku neberiem, nuž mám dva výbery, jeden je zo starého obdobia (best of - 1969-1976) a jeden z novšieho (Blues and ballads - 1974-1997) a som spokojný. Nič to nemení na fakte, že je geniálny a jeho spev je jednoducho dychberúci. Woodstock a With a little help from my friends s kastrátmi vokalistami a s tým jeho hrdelným výkrikom v stopkách je niečo neprekonateľné, na čo nemám slov. A Grease Band mám profil takmer hotový už niekoľko rokov a stále sa pohrávam s myšlienkou, že ho dám na progboard... Raz. :)

Petr Gratias @ 02.05.2012 12:21:38
Zdravím, Hejkale...
díky za reakci.
Ano, zapomnělk jsem akcentovat vedle Mad Dogs Enghlishmen i Cockerův Grease Band. Sešla se tam opravdu výborná muzikantská parta.
Cockera jsem viděl dvakrát na koncerftě u nás v Brně.
Asi takl s desetiletým odstupem. Oba koncerty byly famózní. Úžasná atmosféra a hudební pojetí. Je mi jasnmé, že pro klasické rockery tohleto nebylo. Byla zde sice rocková sekce (guitar, bass, keyboards), ale také výrazné dechy a sboristky. To druhé evidentně převládalo. Fascinoval mě hubený drobný hubený blonďák s dlouhými vlasy Chris Stainton, který hrál na klavír s fantastickým úhozem a profesionální erudicí skutečného doprovodného mistra a taky černošská funková baskytaristka....
Cocker má dnes asi takové postavení jako v ženských Tina Turner. Něco má rockové grády a něco jde do popu. To se nedá odestát. Ale výkon i přes jeho věk podává alespoň podle mě famózní dodnes.
U nás ho dokázal velmi dobře napodobit na prvním albu Progress Organization - baskytarista řeckého původu - Emanuel Sideridis.
Nevím, jestli to někdy zkoušel Michal Prokop nebo Peter Lipa, ale i ti s ním v různých konotacích mohou být spřízněni....
Zdravím a díky!

Mohyla @ 07.05.2012 07:42:01
Ahoj Petr. Joe Cocker je nepochybne spevák svetového formátu s nezameniteľným hlasom a ja ho mám tiež rád. Prečo nebol na Progboarde? Myslím, že preto, lebo ak ma pamäť neklame, Joe nie je autor ani hudby, ani textov, čo ho oproti iným spevákom a skupinám s vlastnou tvorbou dosť hendikepuje a táto stránka je viac o tom, že kto si , čo vymyslí to si aj nejakým spôsobom zrealizuje. Jeho zrejme najznámejšia vec, fantasticky urobená With A Little Help From My Friends je tiež cover. Čiže autorský prínos sa hľadá ťažko, je skvelý interpret cudzích vecí. Aspoň ja to tak cítim. Zdravím, Mohyla.

Petr Gratias @ 03.05.2012 19:13:58
Ahoj Mohylo,
s Tvým tvrzením se dá souhlasit, ale možná jen částečně - na prvním album je Cocker autorsky podepsán pod třemi skladbami....
Ale je pravda, že u něho práce s převzatým materiálem je hodně známá....
Samozřejmě jsem důkladně nesledoval jeho další produkci, do jaké míry se dále projevoval
autorsky, ale soudě podle toho, že po rozpadu Grease Bandu a Mad Dogs And Englishmen neměl stálou kapelu, byl asi jeho přístup k tvůrčí práci jako k "zakázkám", které mu producent připravoval. Ne každý zpěvák je autor, ale spíš bych mu kladl za zlé, že si sám nepíše texty...
Zpěvák je ovšem stále par excellence!
To mohu potvrdit na vlastní uši.
Díky za Tvoje postřehy a zdravím!