Reakce na recenzi:

horyna - @ 21.08.2016

Malé zjevení, nebo malý zázrak, tak nějak na mne působilo vydání debutového alba all-stars projektu Flying Colors roku 2012. Že se dá pořád něco zajímavého na poli inteligentní hudby zkompomnovat a slušně zahrát, nejen o tom mne kolekce jedenácti, dá se použít termín nabušených melodických, přesto svobodomyslných skladeb z valné části přesvědčila.
S nadšením jsem kvitoval účast Casey McPhersona za mikrofonem, na úkor všudemožně se probíjejícího N. Morse, opravdu velmi osvěžující výkon, především na místech bez hudební složky, vyniká jeho muzikantská jedinečnost, zajkímavá barva i značný elán. Přesto největším lákadlem a magnetem hudebních person zde představených, byl pro mne Steve Morse, miláčekl šestistrunky a pohodový maník z tábora D. P. Dave a Neal odvedli oba přesvědčivé výkony a tady jsem s nimi moc spokojen a ani světoběžník za bicími pan Mike tu pracuje max pro celek a je krutě nad věcí.

Silně prog-rockový charakter Blue Ocean- unáší na svých bedrech Daveův basový tep a pěkné Stevovy akordické značky, od doby co Casey otevře ústa začínají se dít divy a poloviny zázraku je hotova, tu další půli plní kreativita a hráčské schopnosti zbytku ansámblu, což ale vždy nestačí, melodie a jímavé hudební struktury jsou tu přítomny v množství dostatečném pro spokojený posluchačův úsudek.
Shoulda Coulda Woulda- se stará o to ,aby stereotyp neměl na nahrávce své místo a drsným vzezřením se jí to daří na výbornou.
Poctu S. Morsovi vysekne Kayla- obdařena dokonalou výstavbou i perfektní melodickou prací nejen v refrénu, opět poklona panu pěvci colorsovskému.
Střed alba nabízí opravdu rozmanitý hudební koktejl, roztodivnou, dynamicky bouřící The Storm, fusion hody Forever in a Daze (že to kapele ale šlape na výbornou) v níž se chorusově ladí do patřičných emocionálních hodnot, Queenovsko broučí začátek Love is What I’m Waiting For, i sedmou dekádou inspirovanou Everything Changes- v níž je sentimentu až příliš. To osmá Better Than Walking Away- přiváží maximálně dojemné chvíle v minimalistickém balení, kde v přední linii stojí kytaristova práce a zpěvákův vokál. Z mírné letargie nás doslova vykopávají Portoyovy bubenické kreace a jasně nápaditá hra rozprostřena do rázně odpichnuté jízdy All Falls Down- velká paráda. A Steve je tu opět, tentokrát vykukuje zpoza svého nástroje v moc příjemné písničce Fool in My Heart- kde se ozývá i jeho jmenovec, vše je ale ošetřeno pod rockovou hvězdou, s přehledem a dostatkem nápaditosti i pěkných melodií. V závěru Infinite Fire- vítězí artové a progové složky nad těmi rockovějšími, ovšem rozhodně ne na škodu věci, promíchaný drink šmakuje na výbornou a ty instrumentální orgie v druhé části, pastva pro uši.

Pán producent Peter Collins, dobře jsi chlapíky k sobě vybral a poskládal, dobře vyprodukoval, dobrý materiál hudebníci složily. Vlastně výborný, dobrý je za tři a já si alba cením mnohem, mnohem více, tahleta muzikla mne prostě baví poslouchat.