Reakce na recenzi:

terka - @ 24.06.2018

Minulý týden se tady diskutovalo o Nealu Morsovi. Vzápětí jsem si vzpomněla na kapelu, které pomáhal vdechnout život. Ta se jmenuje Flying Colors a tvoří ji různí lidé z branže, se kterými snad vyjma Mikea Portnoye Neal nemá nebo zatím neměl co do činění.

Jejich hudba na mě působí ozdravujícím dojmem a progrock takového druhu tady dlouho chyběl.
Parta akademiků v čele s Nealovým jmenovcem Stevem Morsem u vesla to dokáže pořádně rozbalit. Však si poslechněte takovou divočinu, jakou je píseň Shoulda Coulda Woulda a budete možná překvapeni, jak tvrdě může znít progresivní super-group, složená z lidiček, kterým dvacítka na krku už dávno nevisí.

Zpěváka Casey McPhersona tady slyším poprvé, ale působí na mě jako právě objevený idol rockového nebe. Nenápadný, běžně vypadající pomenší chlapík. Když otevře svá muzikantská ústa a spustí refrén ke skladbě Kayla, jde mu to samo a skvěle. Zní poměrně originálně - netuším, ke komu bych jeho výraz měla přirovnat. Pokaždé mě dostane svými zpěvnými výpady na visuté hrazdě při skladbě Forever in a Daze. Tady musím smeknout i před bubenickým esem Portnoyem a exkluzivním sólem na basu Davea LaRue. To je pořádná vichřice. Všechny skladby jsou něčím zajímavé. Všechny jsou výrazné a každá má svou vnitřní osu. Jedna zapadá vedle druhé, jako ozubená kolečka klapkostroje.

Kapitola téhle osvěžující kapely se dnes pomalu uzavírá. Její aktéři mají své práce dost a těžko nachází volný čas k další společné spolupráci. Zanechali po sobě dvě výborná progresivní alba, která nemám důvod vám nedoporučit.