Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.06.2012

Podobně jako Olympic je i Katapult pravděpodobně nezničitelný. Svědčí o tom živý albový záznam, pořízený z pražského Futura, který vydal label Supraphon jako novinku. Zatímco vnitřní část bookletu lze pochválit jako přehlednou fotopřehlídku, to stejné už nelze říci o obalu, kde výtvarný design hodně pokulhává v nekreativní klišé.
Čtrnáct skladeb je přehlídkou repertoáru kapely napříč její kariérou od druhé poloviny sedmdesátých let a tak máme možnost opět a opět poslouchat prvoplánové hity v kabátě, který virtuální krejčí trochu upravil, aby milovníci kapely mohli kapelu opět a opět poslouchat. Nabízí se otázka, zda má vůbec nějaký smysl tuhle hudbu znovu vracet do povědomí. Skalní příznivci Katapultu, kteří už notně zestárli, mají jejich desky na vinylech nebo v digitálním provedení a komerční rádia jejich skladby také nevynechávají, takže nějaké „comebackové“ připodobňování v živých verzích se mi zdá jako nadbytečný počin, který ani v době zoufale propadajících prodejů Supraphonu pravděpodobně moc zisku nepřinese.
Katapult nikdy nepředstavoval na československé nebo české scéně nějaký progresivní proud hudby a ať už o nich kritikové hovořili jako o hard rocku nebo rock and rollu, jejich hudební pojetí bylo málo vývojové a sázelo na jednoduššího posluchače, který neměl potřebu nad hudbou meditovat a hledat nějaké vyšší ambice.
Skupina střídala bubeníky jako na běžícím pásu (Kohout, Kadlec, Balcar, Stárek, Jahn, Šindelář jr.), ale baskytara a kytara byla v rukou dvou veteránů, kteří drželi legendu ve svých rukou. Když do bigbítového nebe odešel bubeník Anatoli Kohout, baskytarista Jiří Šindelář a další bubeník Karel „Káša“ Jahn…. očekával jsem, že frontman kapely kytarista Oldřich Říha pochopí, že jejich éra skončila a důstojně odejde středem. Chvíli to tak vypadalo, ale potom podobně jako Petr Janda, který také nedokáže odhadnout, kdy přišel pravý čas pro skončení, i Oldřich Říha přivolal mladé hudebníky a tak je Katapult zase zpět – v sestavě Oldřich Říha: kytara, zpěv, Andy Budka: baskytara a Ondřej Timpl: bicí nástroje, zpěv.
Jak pohlížet na album, které dostal recenzent k tomu, aby nad ním zameditoval. Musím konstatovat, že se tady příliš mnoho neděje. Kytarové party jsou zoufalé děravé a průhledné a základní akordické proměny působí místy hodně amatérsky a neurastenicky. Říha je sice starý rockový matador ze skupiny Sinners a Františka Ringo Čecha, ale popravdě řečeno neshledávám na jeho kytarové hře žádný vývojový posun. Klasické doprovody jsou přespříliš čitelné a málo nápadité a kytarová sóla nebo vyhrávky oplývají nízkou kreativitou.
Já samozřejmě chápu, že Říha nemá virtuozní muzikantské vybavení jako Radim Hladík, Luboš Andršt, Michal Pavlíček nebo Miloš Makovský a že v hudbě, kterou komponuje nehraje mistrovské ovládání nástroje prioritní roli, ale přesto jsou jeho postupy instrumentálně hanebně chudobné…. Bohužel tahle nevýhoda není v případě legendárního frontmana jediná.
Říha jako zpěvák soudě podle záznamu má poměrně často problémy s intonací a přiškrcený nevýrazný hlas nemá bohužel ani barvu nebo feeling a tak se dá vlastně těžko odhadnout jestli se jedná o „styl“ nebo o zpěváckou nedostatečnost.
Baskytarista Andy Budka hraje velmi povrchní basové linky a bubeník Ondřej Timpl hraje také „při zdi“, jakoby se bál hrát zajímavější bubenické breaky a kreativnější rytmy. Takže když poslouchám hudební strukturu šlapavých skladeb mainstreamového rocku, zbývá už jenom obsah zpívaných textů, protože ani o aranžmá skladeb se tady nedá hovořit.
Katapult mi na albu Made In Rock´n´ Roll zní jako podprůměrná tancovačková kapela, kterou by řada vyhraných amatérských skupin strčila do kapsy. Textová poetika Ladislava Vostárka, Aleše Hrbka, Pavla Půty, Pavla Vrby, Jaroslava Machka a Františka Ringo Čecha nevykazuje nějakou rockovou „poezii“. Drží se běžných schémat a nepřinášejí nějaká průlomová sdělení. Jestliže v sedmdesátých letech se písně jako Hlupák váhá, Půlnoční závodní dráha nebo Stovky hotelů stávaly hity, svědčilo to tehdy o zoufalé absenci bigbítu na domácí scéně a Katapult úspěšně vykrýval onen prostor – po pětatřiceti letech si to ale nemyslím – Každej den a každou noc vykazuje rockandrollovou víru, ale i zde postrádám emocionální dravost, kterou by si tahle hudba zasloužila. Katapult toho ve studiu nikdy moc nevymyslel a jeho hlavní „síla“ vězela v koncertních prezentacích. Ovšem to, co nabízí tenhle koncert, nemá s koncertní atmosférou minulosti mnoho společného. Hrát rock v triu je velmi nevděčná a těžká úloha – nejlépe to uměli Jimi Hendrix Experience, Cream, Taste, Groundhogs, ….. vedle nich mi ovšem Katapult připadá s odpuštěním jako selský žebřiňák vedle Rolls Royce Silver Shadow.
Jedno skupině upřít nelze – je to výdrž a schopnost poutat na sebe pozornost pravověrných zestárlých rockerů, kteří se nechtěli dál vyvíjet. Třebaže se kapela zašťiťuje takovými značkami jako Marshall, Fender nebo Ludwig – hudbě jako takové to moc nepomáhá. Proto se mi jeví i jako promarněná přednost, že je album natočené jako DDD.
Je mi to líto, ale album Made In Rock´n´Roll mě neoslovilo a častokrát jsem se díval na booklet, kolik skladeb zbývá do konce, což se mi stává málokdy. Jestli se Katapult odhodlá za nějaký čas vydat nějaké další album – ať už studiové nebo koncertní – nemyslím, že by se něco na jeho pojetí mělo změnit a kladu si otázku, zda má nějaký smysl bojovat o další diváky, když na virtuálním českém hudebním rybníku plave tolik skupin (virtuálních kachen a hus) a vzájemně se připravují o prostor. Myslím, že nějaká další překvapení nelze očekávat….

P.S. Mým úkolem není provokovat skalní příznivce Katapultu, ale vnímat pouze to, co je slyšet z reproduktorů při poslechu v DDD a tady je každá rada drahá.... je mi to líto
Jedna hvězdička za výkon a dvě za výdrž.
V rámci objektivity ale musím dát jednu.
Sorry, pánové!