horyna - @ 06.05.2019 | #

Sedmdesátá léta obsahují ve svých hudebních útrobách nepřeberné množství neskutečně nádherných a jen těžko vystopovatelných pokladů. Když pomineme ty zaručeně velké kapely, které dosáhly celosvětového úspěchu a které dnes zná opravdu každý, kdo se o podobnou muziku alespoň trošičku zajímá, máme tu ještě další kategorie kapel, které štěstí popularity vůbec nepotkalo.

Do jedné by se daly zařadit soubory, které na hudební mapě vydržely alespoň nějaký ten rok pospolu a stihli vydat dvě tři alba. Všechny ty Cressidy, "Druidáci" nebo "Flasháci" - talentované a výborné kapely, které objeví skutečně jen fajnšmekr jdoucí daleko více do hloubky. V poslední kategorii je obrovská fůra skupin, jenž pohasly, sotva ze sebe vyplodily jedno jediné plnohodnotné album. A když píši plnohodnotné, nemyslím tím nějaký nepovedený polotovar třetí kategorie, nýbrž desku silnou, dosahující kvalit podobných těm nejlepším albům od například právě Flash nebo Greenslade, ale i plně srovnatelných s těmi nejlepšími počiny obrů Yes či Uriah Heep. Pídit se po takových malých zázracích je jako hledat jehlu v kupce sena.

Nahrávka Paint a Picture britských hvězdiček Fantasy, jejichž plamen v dějinách art rocku planul skutečně jen krátkou chvíli, by se dal k těm nejlepším deskám výše zmiňovaných kapel bez skrupulí připodobnit. V jeho těsném sousedství leží slovutně známé a podobně pohádkově atmosférické (rozuměj i stejně kvalitní) počiny jako jsou Look at Yourself nebo například Fragile.

Nástrojově jde o bryskně zvládnutou práci, z níž lze vydělit jednotlivý zvuk každého z nástrojů, který se nahrávání zúčastnil. Posluchač neustále vnímá všudypřítomný tok kláves (ten je obzvlášť příjemný a heboučký), čitelný tón španělky (ta na albu hraje skutečně často), rytmika šlape na jednotku a dalším z nástrojů je i impozantní hlas Paula Lawrence. Vše má v sobě patřičnou jiskru, velkou dávku podmanivosti, hudební estetiky, nápaditosti, brilantní sehranosti celého souboru, a nahrávku navíc podpírá pohádkově vzdušná atmosféra s okouzlujícími aranžmá.

Snad ani nemá cenu přehnaně přepisovat o co se v té které skladbě jedná. Rozprávkový vstup rozehraje už úvodní stejnojmenná skladba, která svým odzbrojujícím aranžmá a příjemně hřejivou atmosférou posílá milovníka sedmdesátek okamžitě do kolen. Španělky vesele drnkají, hammondy se tetelí vzduchem, kytara pískne krátkou melodii, rytmika přesně tepe a vše korunuje Paulův sebejistý hlásek. Jedna pecka střídá druhou, dvojka i trojka jsou skvělé. Čtyřka si upaluje v ostřejším muzikálnějším tempu, aby toto hromobití vzápětí vystřídala tichá, violoncellem doprovázená modlitba Widow. Na straně B se začíná zgruntu od znova.

Samotnou kapitolou je pak obal tohoto díla. Překrásný obraz dýchající vírou a pokorou, na pozadí romantické krajiny seskládané z vícero fragmentů odehrávajících se v umělcově hlavě, které jeho ruka držíce štětec převádí na plátno tak, aby ono plátno dokázalo v divákovi zanechat patřičně okouzlující dojem, který jej spojí s myšlenkami na něco velmi příjemného.

Dílo ač totálně neznámé, přesto maximálně působivé, nemohu známkovat jinak než plným počtem. Fantasy hrají kouzelnou a smyslnou muziku určenou všem milovníkům prvotřídního art-rocku. Vřele doporučuji!

zdenek3 @ 12.05.2019 13:45:42 | #
Horynovy recenze se mi tak z 85% trefují do mých.
V těch 15% jsem prostě jinak naladěn. Ale o tom to je. Každej vnímáme umění po svým a nenechat se ovlivnit názorem většiny nebo nějakých odborníků, je někdy dost složité.
Nicméně jsem už starej kus a vždy jsem dal na svůj názor a nic na tom měnit nebudu. Horyno recenzuj jen houšť. Vždyť s tebou recenzovaných 10 desek se mi (zatím) líbí 8 a půl desky. A to sestsakra pro tebe zodpovědnost. :))))