Reakce na recenzi:

horyna - @ 27.05.2017

V návalu post-koncertní euforie, se mi s prvními minutami opuštění brněnské hokejové haly Rondo (dřívější název), okamžitě vkrádala do hlavy myšlenka, připomenout si některé okamžiky/skladby, které tu kapela předvedla live, potažmo přímo celá alba, v nejbližší možné budoucnosti. Ten moment nastal s dnešním ránem, zhruba tedy týden po zmiňované akci. A jelikož si většina z nás nejméně pamatuje nahrávky poslední, volba zcela logicky padla na desku War of Kings a do páru, ji byla přidělena předposlední vlaštovka, Bag of Bones. A jelikož War... jsem tu už kdysi přes recenzní filtr maličko prohnal, úkol tentokrát zněl jasně: Přínést do pekla/na Progboard Dorotu M./pytel kostí.

Všechny vzpomínky spojené s koncertním zážitkem Europe, který ze zmiňované desky obsáhl pouze jednu jedinou (podotýkám zároveň mistrnou top skladbu) Firebox, se upínali především k této.

Ale popořadě: Riches to Rags- je geniální, šťavnatá vypalovačka made in Europe nového věku, kterou symbolizuje Norumovo syrové kytarové pojetí a velice příjemný Tempestův vokál. Not Supposed to Sing the Blues se noří do pomalejších, středních temp, orientální ornamenty a vyvážený smysl pro melodii, zalahodí smyslným přístupem a pojetím kapely nad věcí samou.

A pak už to přijde, Genius loci a skladba Firebox. Maximálně příjemný poslechový zážitek, tentokrát proložený nezapomenutelným koncertním vjemem. Funkčí a napumpovaná testosteronová pumelice, při poslechu i myšlenkách, vnímám v jednom bloku, před sebou stojící pětici energií sršících "mladíků", rozdávající radost všem okolo. Akustické citace, valivá rytmika a božský Tempest, do refrénu náhle razantně ožijí a energií proceděný pot, se rozlétne mezi lidi.

Titulní Bag of Bones zpočátku ovanou country větry a Joeyova strhující deklamace, skladbu prolomí jemná romantika a riffy i sóla, ji šroubují strmě vzhůru. Střet starých Black Sabbath a Kashmirovských Led Zeppelin, dal vzniknout neskutečně tíživé atmosféře, napasované do drážek Pageovské, My Woman My Friend. A abych to radikálně zkrátil, zmíním už jen Doors-ovsky laděnou Drink And A Smile, olíznutou trochou grunge, nergií sršící Mercy You Mercy Me a překrásný baladický závěr Bring It All Home.

Tentokrát to byl Kevin Shirley, který pomohl kapele dosáhnout až k prazákladům hard rocku sedmdesátých let. Jeho přičiněním, ale i skladatelskou invencí celého ansámblu, byl pro jednou zase vybroušen skutečný rockový drahokam.


Ode mne putuje kapele velké díky za to, že to nezabalili navždy a více jak jedno desetiletí, spolu opět hudebně "žijí".


Kdysi zlatavě kudrnatí a blázniví (klip k Rock the Night:-) Švédové, stojí dnes už dávno rovnýma nohama na matičce zemi a svou civilní tvář a hudební kumšt, dokonale transformují mezi impozantní koncertní zážitky, i oddanost pravé, rockové muzice.