Europe - Bag of Bones (2012)

V návalu post-koncertní euforie, se mi s prvními minutami opuštění brněnské hokejové haly Rondo (dřívější název), okamžitě vkrádala do hlavy myšlenka, připomenout si některé okamžiky/skladby, které tu kapela předvedla live, potažmo přímo celá alba, v nejbližší možné budoucnosti. Ten moment nastal s dnešním ránem, zhruba tedy týden po zmiňované akci. A jelikož si většina z nás nejméně pamatuje nahrávky poslední, volba zcela logicky padla na desku War of Kings a do páru, ji byla přidělena předposlední vlaštovka, Bag of Bones. A jelikož War... jsem tu už kdysi přes recenzní filtr maličko prohnal, úkol tentokrát zněl jasně: Přínést do pekla/na Progboard Dorotu M./pytel kostí.

Všechny vzpomínky spojené s koncertním zážitkem Europe, který ze zmiňované desky obsáhl pouze jednu jedinou (podotýkám zároveň mistrnou top skladbu) Firebox, se upínali především k této.

Ale popořadě: Riches to Rags- je geniální, šťavnatá vypalovačka made in Europe nového věku, kterou symbolizuje Norumovo syrové kytarové pojetí a velice příjemný Tempestův vokál. Not Supposed to Sing the Blues se noří do pomalejších, středních temp, orientální ornamenty a vyvážený smysl pro melodii, zalahodí smyslným přístupem a pojetím kapely nad věcí samou.

A pak už to přijde, Genius loci a skladba Firebox. Maximálně příjemný poslechový zážitek, tentokrát proložený nezapomenutelným koncertním vjemem. Funkčí a napumpovaná testosteronová pumelice, při poslechu i myšlenkách, vnímám v jednom bloku, před sebou stojící pětici energií sršících "mladíků", rozdávající radost všem okolo. Akustické citace, valivá rytmika a božský Tempest, do refrénu náhle razantně ožijí a energií proceděný pot, se rozlétne mezi lidi.

Titulní Bag of Bones zpočátku ovanou country větry a Joeyova strhující deklamace, skladbu prolomí jemná romantika a riffy i sóla, ji šroubují strmě vzhůru. Střet starých Black Sabbath a Kashmirovských Led Zeppelin, dal vzniknout neskutečně tíživé atmosféře, napasované do drážek Pageovské, My Woman My Friend. A abych to radikálně zkrátil, zmíním už jen Doors-ovsky laděnou Drink And A Smile, olíznutou trochou grunge, nergií sršící Mercy You Mercy Me a překrásný baladický závěr Bring It All Home.

Tentokrát to byl Kevin Shirley, který pomohl kapele dosáhnout až k prazákladům hard rocku sedmdesátých let. Jeho přičiněním, ale i skladatelskou invencí celého ansámblu, byl pro jednou zase vybroušen skutečný rockový drahokam.


Ode mne putuje kapele velké díky za to, že to nezabalili navždy a více jak jedno desetiletí, spolu opět hudebně "žijí".


Kdysi zlatavě kudrnatí a blázniví (klip k Rock the Night:-) Švédové, stojí dnes už dávno rovnýma nohama na matičce zemi a svou civilní tvář a hudební kumšt, dokonale transformují mezi impozantní koncertní zážitky, i oddanost pravé, rockové muzice.
reagovat

steve @ 27.05.2017 10:55:27
Nebývá zvykem, aby se klasická recenze opírala o živý záznam. To propojení recenzentovi vcelku zafungovalo, z jeho řádků jde vyčíst maximální zanícení, věrnost kapele a jejich hudbě. Asi je hodně zbožňuje, na mě je těch chvalozpěvů nějak moc, ale proti gustu...

horyna @ 27.05.2017 12:21:12
Nemyslím si, že bych Europe nějak přehnaně zbožňoval, nebo jim snad lichotil na úkor ostatních. Znáš jejich věci, myslím tím poslední věci, ne povařené libůstky z prvních alb.

steve @ 27.05.2017 15:04:47
Cíleně je nevyhledávám, ale staré písničky zná snad úplně každý. Kupodivu i rádia v čechách, sytila svůj program jejich repertoárem. Kdyby se neopakovali skladby z T.F.C. neustále dokola, měli by dnes vyšší statut.

V roku 2012 vyšiel niekdajšej poprockovej veličine Europe album Bag of bones, ktorý nabral kurz k ospevovaniu prakticky všade, kde sa píše o rockovej muzike. Aj preto som si ho zaradil do škatuľky, ak príde príležitosť, tak si ho vypočujem. A stalo sa.

Úvod obstaráva skvákadlovaná zeppelínovka Riches to rags, ktorú som kedysi počul v rámci akého kompilátu predávaného s časopisom Classical Rock, a ktorá ma veru pozitívne nabudila (vtedy i teraz). Troška toho metalového oparu sa vtesnalo do stredného tempa vymedzujúcej skladby Not supposed to sing the blues. A to nevravím o najväčšom klišé á la Kashmir, a síce o orientálnych vstupoch. Zaujímavé, že sa kapely nedokážu vzdať tohto umelého pocitu „vyššieho“ umeleckého prejavu. Čo znelo dobre Zeppelínom, je neprenosné a neopakovateľné. Inak sa však skladba blíži tomu, čo produkovala iná legenda, a síce Deep Purple. Keď uvážim, že gitarista je „rýchloprstá“ škola, je toto prirovnanie s Morseho pôsobením v zmienenej veličine ešte presvedčivejšie. Firebox ma v tomto pocite iba utvrdzuje, ide o to isté (aj s orientálnou halúzkou) v mierne svižnejšom tempe. A je tu titulná záležitosť Bag of bones. Úvod skladby pripomenie to najlepšie od Bon Joviho (bez srandy), a teda baladu Wanted dead or alive. Tá hranica medzi vtieravými melódiami a novodobým hard rockom je priam hmatateľná, celkovo skladbe výrazne pomáha gitarista, ktorý sa nerozpakuje schuti si zasólovať. Ozaj, v rámci marketing mixu si v nej zahral aj súčasný borec Joe „všetci ma žerte“ Bonamassa. Gýčové sláky, klavír, čo iného čakať od mini-predohry Requiem. My woman my friend začína ako temná balada, klavír znie, akoby pod posteľou číhala celá perepúť bubákov, ťažkotonážny nástup kapely na seba nenechá dlho čakať, kto má rád Black Country Communion, ten bude nadšený. Skúste si v okamihu predstaviť, akú skladbu očakávate od niečoho, čo sa volá Demon Head. Hej, je to pomerne rezká rockovica, ako to už u týchto melodicky orientovaných kapelách býva zvykom, pôsobí značne chytľavo. Akusticky škrobený úvod Drink and a smile ma stále drží v napätí, že kedy to už prepukne naplno a ono nič až do konca. Zaujímavé. Doghouse sa vracia k pohodovému pop-hardrocku s mejkapom Led Zeppelin. Ešte aj také tie bonhamovské bicie nechýbajú. Mercy you mercy me sa vrhá do náručia metalu, spevné i ujačané pasáže k tomu patria ako vysvetľovanie k alternatívnym zákutiam postmoderny, hold, keď dielo neobstojí samo o sebe, musí nastúpiť obkecávanie (čo neplatí na skladbu ako takú, ide o prirovnanie, aby bolo jasné, že... nuž zhruba takto vyzerá postmoderné umenie :)). Záver patrí balade Bring it all home. Medzi sto najlepších srdcolamov by som ju nezaradil, ale vypočuť sa dá.

Hudba na pomedzí osemdesiatych rokov so súčasným zvukom a jasným príklonom k súdobým hardrockovým trendom, ma prekvapivo baví. Bag of bones je rozhodne dobrý album, ktorý si, ak budem mať náladu na nejakú tu popíkovú melodiku zabalenú do hutného obalu, sem-tam pustím.
reagovat

Snake @ 07.07.2014 07:56:16
Europe prakticky neznám, ale podle popisu by mě to asi bavilo. Vzpomínám jen na jednu věc. Ještě než u nás v devadesátých letech zavřeli prodejnu Supraphonu, válelo se ve výloze cd Johna Noruma. Hrozně jsem ho chtěl, ale bylo pro mne tenkrát finančně naprosto nedosažitelné :( A dneska už se bez něj obejdu...

K tématu jsem toho sice moc neřekl, ale dík za pěkné recky na Bag of Bones i Last Look at Eden. A tak vytáhnu aspoň ty několikrát zmíněné Deep Purple.

hejkal @ 08.07.2014 08:17:35
Ja som mal možnosť počuť doteraz len album The final countdown a to nie je nič, čo by som vedel niekomu odporučiť. Zato tento album je celkom fajn.

Bag Of Bones.
Bolo to smútku v radoch priaznivcov skupiny Europe pri ich rozpade v roku 1992. Nemožné sa však stalo skutočnosťou a obrovská radosť zavládla v roku 2004, pri ich návrate k pôsobeniu na hudobnej scéne.
Prišlo, pre mňa, k príjemnému prekvapeniu. Mladí chlapci dospeli v zrelých mužov, zmizli naondulované kadere, ľahký rock s príklonom k popu je tiež fuč. Skupina začala hrať tvrdý hardrock, platí pre ňu to, čo pre dobré víno, čím staršia, tým lepšia! Tak vyzerajú aj ich albumy od návratu, Start From the Dark /2004/, po zatiaľ posledný „zárez“ Bag Of Bones/2012/, ktorý pokladám za zatiaľ najvydarenejší, za vrchol ich tvorby. Pokiaľ by som nezainteresovanému poslucháčovi pustil niečo z obdobia The Final Countdown a z novinky, ťažko by som ho presviedčal o tom, že hrá rovnaká skupina.
Riches To Rags a Not Supposed To Sing The Blues sú riadne tvrdé hardrockovice, plné šťavnatých, hutných gitár a rázneho spevu. Rovnakého razenia je i Firebox, tá je navyše okorenená orientom, je v nej použitý indický strunový nástroje/sitár/. Titulná Bag Of Bones začína akustickým gitarami, je charakterizovaná precíteným spevom a jemnými vyhrávkami. Na slide gitare hosťuje Joe Bonamassa. Kratučké Requiem navodzuje chmúrnu atmosféru a prechádza voľne do My Woman My Friend, ktorá pôsobí... /no pozerám do bookletu, mr. Tommy Iommi nehosťuje/ sabbathovsky. Demon Head je opäť svižnejšia skladba s vyšperkovaným sólom pána Noruma. Akustická gitara a pokľudný spev charakterizujú Drink And A Smile. Doghause, už názov evokuje dravú, tvrdú skladbicu. V ničom nezaostáva ani nasledujúca, rázna Mercy You Mercy Me. Na záver si páni nechali pomaličkú, melodickú skladbu Bring It All Home.
Europe nahrali výborný album plný poctivého, čistokrvného, až živočíšneho hardrocku, na ktorom si ich priaznivci určite „ pochutnajú“. Radím ho ako rovnocenný vedľa posledných albumov starých harcovníkov, napríklad Whitesnake - Forevermore/2011/, alebo Saxon - Call To Arms/2011/, hodnotím štyrmi hviezdami.

reagovat

martin69 @ 04.08.2012 12:44:13
Souhlas.Tohle album se Europe opravdu povedlo.