Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 25.07.2012

Peter Green mě vždycky přitahoval jistou záhadnosti, introvertností a možná i magičností své persony. O tom, že je to kytarista par excellence věděli všichni – hudebníci, kytaroví metodici a samozřejmě i publikum. Na rozdíl od kytaristů, kteří se pohybovali v blues jako byl Clapton, Hendrix, Lee, McPhee, Page, Beck, Taylor…. neměl tak nutkavou potřebu exhibovat v nekonečných a bezbřehých sólech ani na albech a v podstatě ani na koncertech. Že to uměl není sporu, ale neměl tu exhibiční potřebu, o to víc se člověk mohl zaposlouchat do těch nejjemnější nuancí jeho kytarových partů a zastřeného hlasu.
Samozřejmě bylo škoda, že v sedmdesátých letech o něm nebylo slyšet, ale bylo tak trochu jsem předpokládal, že se vrátí, což se nakonec stalo.
Když jsem objevil v CD shopu album Destiny Road skupiny Peter Green Splinter Group, tak jsem neodolal a na album jsem se zaměřil s očekáváním, co tahle nová hudební parta nabídne…

BIG CHANGE IS GONNA COME – velmi příjemný zvuk elektrického piana Fender-Rhodes zezadu podporovaný hammondkami otvírá první skladbu. Greenův hlas poznávám zcela bezpečně. Má v sobě tu netajenou melancholii, která přitahuje. Výtečné sboristky se perfektně s jeho hlasem doplňují a tak nezbývá než pochválit i správně dusající a nijak komplikovanou rytmiku. Green vystřihne kytarové sólo. Je úsporné a stylové a následuje ho jeho kolega Nigel Watson jako kytarový sparing-partner. Co říci, k samotné skladbě? Má aranžérský i bluesový rukopis stylu, který není daleko od J. J. Calea nebo Chrise Reyi. Sází se tu na nálady než na nějaké superprogresivní postupy a instrumentace hraje velmi střídmě, přesto účinně…

SAY THAT YOU WANT TO – klavírní téma hraje sekaný rytmus doplněný rytmickými akcenty, kdy do blues vstupují prvky kdeco. Bicí nástroje hrají výtečné doprovody stejně jako baskytarové party. Ani zde nikdo nic nekomplikuje. Všechno je předem dáno a instinktivně cítím, že mě nečeká žádné překvapení, ale poctivě odvedená čitelná instrumentální a zpívaná práce.

HEART OF STONE – velmi dobře sejmutý zvuk baskytary a tepající bicí. Kdyby tahle skladba byla zvukově mírně rozostřena a bylo použito více rozevlátých činelů, mohla by být součástí repertoáru starých Fleetwood Mac, třebaže jsou zde ženské sbory a občasné čitelné elektrické piano a varhany. Rytmický tikot v další fázi proříznou elektrické kytary a foukací harmonika. Po ní se ovšem o slovo přihlásí výtečné kytarové sólo, není dlouhé, přesto do skladby vtlačí výrazný otisk, ale už jede opět kapela „jako jeden muž“ včetně výtečných sborů a další mezihry. Greenův hlas je správně zastřený a opotřebovaný cigaretami a dospělými panáky…. je ale nepředstíratelně věrohodný a působivý.

YOU´LL BE SORRY SOMEDAY – rhythm and blues jako blesk z čistého nebe. Green krásně citlivě ohýbá tóny svého gibsona a svým vokálním projevem do písně vnáší stejnou emocionální bombu, jako to uměl kdysi dávno v šedesátých letech v Need Your Love So Bad. Klavírní doprovod a tremolo hammondek jemně čeří sound. Jestliže kdysi dávno se chtěl dotknout černošské formy a interpretace za každou cenu, teď teprve si uvědomuji, jak dospěl k niternému vyjádření zralého chlapa, který má co bilancovat. Tyhle snahy korunuje i výtečná foukací harmonika. Kytara bez zkreslení s čistým tónem s výtečně ohýbanými tóny v mezihře vévodí a jeho hlas naléhá na instrumentaci jedinečného doprovodu. Krásné klavírní finále! Zhmotněná krása do neokázalé prezentace mě zcela pohlcuje….

TRIBAL DANCE – začátek zní trochu santanovsky (i když ne tak ortodoxně), ale elektronické vibráto kytar a perlení elektrického piana je velmi přesvědčivé. Potemnělá tančírna, zapálené svíčky na stole, vyzývavě oblečené tanečnice a opojná vůně latinsko-amerických lokálů. Krásné instrumentální intermezzo na albu, v němž se všichni hudebníci krásně doplňují a nikdo nikoho nevytěsňuje. Bubeník ovšem vedle bicích zdatně používá percussion a baskytarista moduluje zóny bezpražcové baskytary. Nádherný příklad další kytarové kooperace Greena a Watsona, kteří si pohrávají s čitelně jednoduchými harmoniemi a vytvářejí houpavě perlivou atmosféru s jemně erotickým podtónem. Do hudby se vloudí občas nějaké smítko jazzu, což hudbu podmanivě koření…

BURGLAR – dobře vypilovaný riff pro kytarové unisono. Dusající rytmus latinizujícího soulu s jedinečnými ženskými sbory a Greenovým vokálním podílem. Ano, tady by klidně mohla participovat i pro rockery poněkud „kontroverzní“ Sade Adu. Hudba se možná mírně posouvá k acid-jazzu, ale nijak se zde instrumentace nechystá k nějakému běsnění. Výtečné kytarové party jsou drženy stále v mezích přijatelného víru tónových proměn, doplněné nahazovanou foukací harmonikou. Možná zde trochu cítím i Little Feat, ale nijak mi to nepřijde jako vykrádání nápadů. Nejde o nic jiného než náladotvornou a emocionální erupci v houpavých a mírně mystických intencích

TURN YOUR LOVE AWAY – tady se dostáváme na ryzí bluesovou platformu. Hudba je přímočaře drsnější a energičtější. Green zpívá s velkým feelingem, přesto neforsíruje a nesípá. Kytary jsou pružné a elastické a foukací harmonika správně zakouřená a občas zaslechnu i hostující saxofon, který je součástí terénu a zatím nijak nevyčnívá. Rytmus se poněkud rozdrobí na pokraj jazzu, ale Green kouzlí svými čistými vzdušnými tóny v jedinečné kytarové obsažnosti a teď přejímají výraznější úlohu řezavější hammondky, které se vzápětí zklidní a vykrývají prostor v umírněném duchu. Kdo má rád Toma Waitse, myslím, že při skladbě zbystří pozornost. Skladba více než jinde dodá rockovou dravost, ale opět jen částečně, a další postupy zachovávají správné proporce. Výtečná věc.

MADISON BLUES – skladba zní poněkud tradičněji a puristicky čistě. Je to coververze skladby legendárního Elmora Jamese, kterého obdivoval ve Fleetwood Mac Greenův tehdejší kolega Jeremy Spencer. Černošský podíl na skladbě je velmi čitelný. Saxofony mají neučesaný a místy stylově skřípavý tón, což se do skladby velmi hodí, klavírní tóny společně s baskytarou dusají ve správném tempu spolu s bicími a Green se svou interpretací dá zaměnit na černošského interpreta. Green používá slide-kytaru se kterou výtečně kouzlí a spolu s Watsonem si opět popřávají hudbu jejich bytostného přesvědčení….

I CAN´T HELP MYSELF – krásný začátek s hladivou akustickou kytarou a rozjímavou elektrickou kytarou a opět máme v tématu vedle bicích i percussion. Elastické rytmy dotvářené i bezpražcovou baskytarou nemohou zanechat jiný, než velmi dobrý dojem. Hammondky v pozadí zatěžkávají atmosféru čitelné melodické linky a jsou tady opět výborné sboristky. Melodická linka je příjemná a zase nijak komplikovaná. Příjemné k poslechu i k tanci a s velkým feelingem. Výborné vokální pasáže, vedle Greena zde výtečně zpívá i Watson a dobře nabuzené dámy. Radost poslouchat a nechat si prorezonovávat tuhle hudbu do morku kostí. Kytarová ornamentika kreslí krásné obrazce a posluchač má tendenci se s jejich hudbou nějak ztotožnit a propojit.

INDIANS – indiánské téma je stále vděčným objektem zájmu skladatelů a textařů. Nejinak tomu bude i na tomto albu. Foukací harmonika a šlapající rytmy už rozvíjejí další skladbu. Před mikrofonem je Nigel Watson. Tempo je dáno ve středním pojetí a do hry se nám dostává clavinet, který vhodně doplňuje basovou linku. Dokázal bych si představit, že by tuhle skladbu zpíval třeba Roman Dragoun se skupinou T4, kteří mi při poslechu skladby nějak vytanuli na mysli. Greenova kytara nasadí procítěné sólo, v němž se neplýtvá tóny, ani se nepoužívá žádného zkreslení. Písňové pojetí sice není výbojné, ale také neodrazuje. Není to reggae, ale zrovna tak by mohla být v jistém období součástí repertoáru Boba Dylana v jeho různých proměnách…

HIDING IN SHADOWS – krásně melancholická skladba od prvního tónu. Promyšlená a procítěná. Někde v dálce možná zavanul vítr Hanka Marvina z Shadows, ale pak už sound získal greenovský rukopis. Hammondky v pozadí dotvářejí důležité atmosférické klima, stejně jako mírné zvonění akustických kytar a bicí s baskytarou hrají opět v tom přehledném nijak komplikovaném duchu. Žádná nuda. Atmosféra je sice ponurá, ale vyvolává jistý nespecifikovatelný stesk. Dlouhé doznívání skladby má svou podmanivost se závěrečnými bludnými tóny elektrického piana…a konečným flažoletem baskytary.

THERE´S A RIVER – závěrečná skladba je coververzí autora Steveho Winwooda a Willa Jenningse. Na chvíli mě napadl raný Elton John, ale zrovna tak by to mohl být Chris Stainton pro Joe Cockera…. Klavírní téma jako zvon. Zpívá Nigel Watson. Dokáže do interpretace vložit velkou přesvědčivost a ryzí odevzdanost. Je to soul, gospel… v každém případě jedinečné aranžmá dělá z téhle písně krásnou záležitost. Sonické tóny Greenovy kytary se krásně nesou prostorem. V písni je cosi slavnostního a mimořádného, aniž by se zde přikračovalo k nějakému patosu. Skladba graduje v sevřené instrumentaci až k výtečnému závěru…. Opravdu závěru???!!

K mému překvapení je na albu uchystáno překvapení, které není na bookletu uvedeno. Myslím, že jsem doma – ano, tohle jsou přece Fleetwood Mac a jejich MAN OF THE WORLD. Kapela Splinter Group se zhostila tématu velmi dobře, i když vláčněji, ale přesto velmi velmi přesvědčivě. Třešnička na dort a krásná nostalgie…

Album je velmi dobře natočeno. Zvuk basů, bicích a melodických nástrojů včetně hlasů jsou ve výtečné pohodě a zvukové komplexnosti, čehož si hned na první poslech nejde nevšimnout – mám na mysli onu ne vždy běžnou vyváženost. Velmi zdařilé album. Nic progresivního a dryáčnického – prostě hudba vzniklá z čisté potřeby vyznat se z pocitů...
Není na čem dlouho přemýšlet…. pět hvězdiček je podle mě zcela objektivní řešení.